Archives for : Báboviny

04 Honza Lívanec

kolobicykl

Dlouho jsem přemýšlel, jestli tuto kapitolu zařadit, či nikoli. Nakonec zvítězilo mé přesvědčení, že život se má brát tak jak jde. Pokud chcete jen veselé čtení, tak to klidně přeskočte.

 

Bylo to také to první léto, kdy jsme trávili veškeré víkendy na koupališti ve Všemilech. Tuto sobotu jsme tam také byli a to ve větší než malé bandě.

Ráno, když jsme se vlekli po páteční pitce do knajpy k Pedrákovi na snídani (litr piva a dost), jsem tam uviděl zajímavou figuru, která na nás halekala už z dálky. Já ho tehdy viděl poprvé, ale Bába, Želva, Diego a i ostatní určitě ne.
Vypadalo to dost zajímavě, vytáhlá figura v černožluté přiléhavé cyklistické kombinéze, která ukazovala i to kdo je jaký chlap, s cyklistickou přilbou na hlavě zalamoval palce s vandráky v zelených maskáčích a kanadách.
Bába nás seznámil, byl to nějaký Honza Lívanec, který si jen tak po ránu vyjel na kole do Jetřichovic a Hřenska. Poseděl s námi na snídani a zůstal tam i po tom, když my jsme vyrazili na nějaký výlet (vzhledem k tomu, že jsem se přidal také, tak to musel být nějaký krátký výlet po rovině).

Když jsme odpoledne kolem třetí dorazili zpátky do knajpy, vypadalo to jako by na ni sedl černý mrak. Pedrák na naše zvolání: “Kde jsou ti zmrdi” nereagoval a jen se zamračením nám sdělil, že Honza když jel od tam dolu do Jetřichovic to strhl před autem a je v Děčíně v nemocnici s rozbitou lebkou.

Přesto, že jsem ho viděl ten den poprvé tak ve mě hrklo. Víte ve dvaceti si často myslíte, že jste nesmrtelní a každý důkaz, že tomu tak není vás vykolejí.
Potichu jsme si sedli ke stolu a usrkávali pivo. Za další hodinu, šel Pedrák volat do nemocnice (tehdy ještě nebyly mobilní telefony a signál v každé vesnici, jak je tomu dnes).
Když se vrátil, nic neřekl, postavil před každého panáka, nalil do něj Beama a řekl:
“Dneska je to na mě.”

Všem nám bylo jasné co se stalo, ale nikdo neměl odvahu to říci.

Až Bába prohlásil:
“Tak, a je po Lívancovi.”
Pak jsme si připili.

S Pedrákem se vídám dodnes, ale to co tehdy řekl: “To je na mě.”, jsem od něj již nikdy neslyšel.
Po nějaké době vyrobil Diego se Želvou dřevěný kříž na který vypálili “Honza Lívanec” a ten dali k tomu stromu, do kterého tenkrát vrazil.
Pokud pojedete do Jetřichovic přes Všemily, tak se schválně koukejte když budete sjíždět z kopečka do aleje, tak v první zatáčce, když už nad sebou skoro vidíte hotel Belevue, někde tam mezi stromy je ten kříž dodnes. Ano je už oprýskaný a jméno možná nečitelné, aby také ne, je to přeci jen již dvacet let.

 

03 Evkyns, Kuře a bílý pes

Bílípes

V tomto příběhu Bába nefiguruje, ale jelikož se v něm objevují další osoby, které jsme společně znali, musím vám ho vyprávět.

Na Latrínu také chodívala  má sestřenice Evkyns (ze Žlebu, divná čtvrť), která jakožto keramička s maturitou pracovala u policie (a to docela dlouho minimálně přes deset let) a tato má sestřenice se více než skamarádila se synovcem majitele Latríny Réňou (o několik let později jsme jim s Bábou byli na svatbě a dnes mají dvě velké holky a stále bydlí ve Žlebu, což je stále divná čtvrť).

Jednou jsme naplánovali společný víkend na Dolský mlýn u Jetřichovic.

Evkys říkala, že pozve i kamarádku z Prahy, nějakou Kuře, což měla být velmi chytrá, pohledná, zábavná slečna, která navíc umí hrát na kytaru a hezky zpívá. Jedinou vadou mělo být to, že přijede se svým klukem.

Slovo dalo slovo, ale jelikož já sem měl skutečnou práci (Evkyns jak jsem psal dělala u policie a Réňa byl šífák), tak jsem mohl jet až v sobotu ráno a nikoli s ostatníma v pátek odpoledne.

Takže v sobotu ráno kolem osmé jsem dorazil na Vysokou Lípu a sešel dolu do Dolského mlýna, kde na mě vzorně čekal Réňa (bylo to dle domluvy, ale víte jak to je, nečekal jsem to, Réňa je prostě karakter) a dovedl mě pod převis, kde vegetili už od pátku.

Jak jsem se později dozvěděl, namluvila Evkyns Kuřeti, že má milého, chytrého a sečtělého bratrance Míšu, s kterým si ona, jakožto začínající novinář, určitě bude mít o čem povídat. Netuším kde to vzala a co ji napadlo roztrušovat o mě takovéto lži.
Tuto svou pověst jsem navíc po příchodu uvedl na pravou míru, protože jsem jen řekl “Ahoj.”, hodil na zem svůj baťoch, v kterém měla babička kdysi brambory a na Evkyns, která se hrabala ze spacáku jsem zahlaholil:

“Evkyns! Kde máš ten rum, cos slíbila?!”

Když odpověděla, že mi ho dá, jen co vyleze, jal jsem se připravovat snídani. Vytáhl jsem ešus, krabici mlíka, půlku jsem jí nalil do toho ešusu a přistrčil na oheň.
V té chvíli jsem si všiml Kuřete, vysoké macaté (tak akorát, jen plácnout) slečny s blond vlasy na mikádo, která na mě nevěřícně zírala zelenýma očima a vedle stojícího jejího kluka, který proti nám ostatním vypadal nadmíru podvyživeně a který v ruce svíral vodítko od malého bílého špice. Jakou měl ten špic bílou a kudrnatou srst, tak takový měl ten kluk vlasy.

Evkys akorát vstala a podala mi láhev rumu, mléko se stihlo tak akorát ohřát, tak jsem kus toho rumu nalil do něj a přidal několik kostek cukru. Vyjevenému Kuřeti jsem podal láhev a zeptal jsem se jí jestli si nepotřebuje vyčistit zuby.
Trochu nepřítomně si lokla z lahve což zahnalo ten její vyjevený výraz, ovšem ten teď nasadil ten kudrnáč vedle ní.

Abych uvolnil atmosféru, tak jsem položil intelektuální kontrolní otázku:
“Jak zabijete nejvíc much jednou ranou?”

Což nikdo z přítomných nevěděl a musel jsem jim vysvětlit, že musí plácnou somálské dítě lopatou do ksichtu.

Nejsem si jist, ale možná již zde mi začali říkat Morbid.
Tak jsem se seznámil s Kuřetem (jak jsem zjistil později Bába a ostatní ji znali již dříve), která pak s námi jezdila na různé akce dalších minimálně pět let, než se naše cesty definitivně rozešly. Když na to tak vzpomínám, byla to tehdy, když jsem ji poprvé uviděl, asi nejdelší doba, kdy byla zticha.

02 Čára, Okšmír a kytary

Kytary

Už nevím jestli to bylo ten samý víkend nebo až ten další, ale muselo to být v sobotu.

Bába ještě s někým podnikli nějaký výlet, kterého jsem se nezúčastnil, poněvadž mi to přišlo moc do kopce (teď mi není jasné proč se ho zúčastnil Bába, možná v tom byla ženská) a tak jsem šel hlídat místa do knajpy na koupališti, aby si bylo večer kam sednout.

Chtěl jsem posnídat a tak jsem si Pedrákovi řekl o prázdný půllitr, velkýho ruma a cukr. Jeho výraz, který říkal něco o magorovi jsem ignoroval. Ovšem když jsem vytáhl z báglu krabici mlíka, otevřel ji nožem a nalil ho do půllitru, už to neříkal jen jeho výraz, ale i jeho hromový hlas.

Co se dá dělat, kdo si nikdy nedal medvědí mlíko k snídani, nepochopí.

Jak si tak sedím a popíjím bílý sajrajt z půllitru, přichází něco, co jsem několik let neviděl. Představte si velký, přes dva metry dlouhý trám nastojato, který má nahoře světle hnědou pucvol spadající dolu jako vodopád, pod ní skobu a přes rameno dvanáctistrunnou kytaru. Tak to je Čára, kterého jsem poznal kdysi ještě na učilišti. Byl o dva roky starší a kupodivu mě nešikanoval.

Spolu s ním šel, taky s kytarou přes rameno, Jean-Claude Van Damme. Čára mě uviděl a vzpomněl si že můj ksicht už kdysi viděl a tak zahlaholil „Ahoj!“ a hrnul se na volnou židli, zarazil se až když uviděl co piju a zeptal se jestli mi slouží duševní zdraví. Moje prohlášení, že je v tom rum, ho uklidnilo a posadil se. Pak mi představil Jeana-Clauda, což nebyl ten známý herec, ale pouze kamarád Okšmír, který tak jen vypadal.

Vobjednali si na mě pivo a dali se do hraní. Takto jsme strávili v příštích letech nespočet víkendových dní i nocí.

Po pár songách a pivech konečně dorazil Bába, kterému jsem nové kolegy představil, což kvitoval slovy: „Tvoje bába je Okšmír. A tohohle sem už taky někde viděl.“ A večer jsme začali několika zmrdy.

 

S tímto se mi vybavilo, že z Okšmíra se vyklubal největší nahrávač na slovní smeče. Ne, že by to dělal schválně, prostě to má od přirození.

Jako jednou o několik let později, když jsme jeli společně někam vlakem, koukám jak má Okšmír u pasu nůž jak mačetu a nad kolenem má pochvu řemínkem přivázanou k noze.

Všiml si mého pohledu a odvětil:

„No co, mám to dlouhý a musím si to přivazovat ke stehnu, aby se mi to nebimbalo.“

Když viděl jak mi zajiskřilo v očích a nadechuji se abych kontroval, usadil mě:

„A drž hubu, nebo to vyndám a narvu ti to do krku.“

Uznávám, že tím mě odzbrojil.

01 Kde jsou ti zmrdi?!

Latrína

Babsona jsem poznal v hospodě Latrína v Děčíně koncem roku 1994. Byl to rok, který jsem strávil v Litoměřických kasárnách, kde jsem plnil svou občanskou otrockou povinnost, tzv. základní vojenskou službu.
Jelikož jsem měl poměrně dost vycházek a jelikož nebylo daleko z Litoměřic do Děčína, trávil jsem vycházky na Latríně (moje máma nadávala, jak jsou na nás na vojně zlí, že nás nepouští z kasáren a že jsem se už dva měsíce neukázal doma).
Takže několikrát týdně jsem hned po odpoledním nástupu seběhl z kasáren kousek dolu na autobusové nádraží, odkud odjížděl autobus do Ústí a od tam pak vlakem do Děčína, v pět jsem už obvykle v uniformě seděl u žejdlíku.

A právě tehdy zde posedával kulaťoučký blonďák v mým věku, který mi připomínal Švejka. Netrvalo dlouho a dali jsme se do řeči. Dozvěděl jsem se, že on dosloužil před půl rokem a že zrovna hledá práci (hledal ji tam skoro denně a furt tam žádná nebyla, já ji tam později také nenacházel).

Takže brzy došlo na vyprávění toho, co jsme dělali před vojnou a přišli jsme na to, že naší oblíbenou činností byly výlety do okolní přírody (kdo nezná České Švýcarsko nepochopí) a že Bába bývá často ve Všemilech. A když jsem tam prý nebyl tak jsem houby tramp. Doslova: “Tvoje bába je tramp.”

Takže není divu že jsme hned na jaře vyrazili směr Všemily (vojenskou službu jsem ukončil 8.1. 1995, přičemž ostatní už na vánoce, jen já jsem byl u velitele tak oblíben, že jsem nasluhoval).

 

Sraz jsme měli u autobusu a Bába na mě koukal trochu vyjeveně (já nikdy nebyl moc vandrák nebo tramp jak se tehdy odborně říkalo). Moje oblečení sestávalo z bílého plstěného klobouku s kratší střechou, tzv. australáku, flanelové košile s vyhrnutými rukávy, starých džín o několik centimetrů širších než by měly být (což při mé nadváze vypadalo velmi podivně), zavěšených na vojenských kšandách a starých hnědých kanadách po mém tátovi. A asi nejvíce s Bábovou vzorně sbalenou usárnou kontrastoval můj batoh s kovovou kostrou, který moje babička používala několik posledních let na brambory. Vypadal jsem spíš jak nádeník z australského ranče než pravý český tramp. A to mi vlastně zůstalo navždy. Nikdy jsem na rameni nenosil znak nějaké osady a nikdy jsem nepochopil, proč si u slavnostního ohně nemůžu otevřít lahváče sekyrkou.

 

Do Všemil jsme dorazili pozdě odpoledne a vydali se od zastávky (poslední před Jetřichovicemi) dolů z kopečka na místní koupaliště, kde prý je to nejlepší trampský místo široko daleko, což se později potvrdilo, protože nikde jinde jsem nikdy neviděl větší koncentraci trampů na metr čtvereční. Když jsme přešli přes brod Kamenice stáli jsme u koupaliště a kempu. Bába familiérně zamával pánovi vykukujícímu z kasy koupaliště (jmenoval se Tůma a měli s manželkou ve správě koupaliště a kemp) a vyrazili jsme kolem bazénu ke knajpě, která už touto dobou docela slušně bzučela.

Jestli Bába něco uměl, tak vstoupit. Skutečně byl vždy nepřehlédnutelnou figurou. To se mu zadařilo i zde.

Rozrazil dveře, přehlédl lokál a na hospodského zařval: “Pedráku, kde jsou ty zmrdi?!”
Lokál ztichl a čekal co Pedrák (člověk s plnovousem a tetováním, připomínající trestance) udělá.
K údivu zmlklého osazenstva i mému zařval v odpověď: “Už se na tom pracuje Bábo!!”
Na to vyndal tři panáky a nalil je Jimem Beamem.

Aby bylo jasno, nebyli to poslední zmrdi ten večer ani víkend.

A jak to prý vzniklo?

Údajně byl prý Babson kdysi s někým domluvený, že se tam sejdou. Ti dotyční stále nejeli a tak si vždy jen povzdychl “Kde jsou ti zmrdi?”, no a Pedrák jako správný výčepní to vylepšil tím, že po každém vzdychnutí nalil sobě a Bábovi panáka Beama.
Nevím jestli se někoho tehdy dočkal či nikoli, ale tuto hlášku jsme pak používali všichni.

00 Když někdo odejde

Rytir_hrob

Vím co bys mi dnes řekl:

„Tvoje bába je mrtvá!“

Ale to víš, že se směju. Až mi tečou slzy. Chlapi přeci nebrečí.

S bohem Kamaráde. Vzal si ten život nějak zkrátka.

 

Už je to rok.

Je to rok, co jsem se dozvěděl, že kamarád, starší jen o půl roku, odešel. Odešel navždy a už ho nepotkám. Vím, že to patří k životu, vím i to, že ani já se tomu nevyhnu, ale když je to takto brzy, tak to člověka zarazí a donutí k zamyšlení nad vlastním životem.
Nepromarnil jsem ho? Snad ne. Mám rodinu, práci i čas na koníčky.
A co mám ještě? Přátele, kteří mi zůstali i po těch dvaceti letech, co jsme se s Bábou poprvé setkali a poprvé stanuli u autobusu do Všemil.

A jak to tehdy bylo?

To se vám pokusím vyprávět.

01 Kde jsou ti zmrdi?!

02 Čára, Okšmír a kytary

03 Evkyns, Kuře a bílý pes

04 Honza Lívanec

05 Miki a Míla

06 Letní silvestr, aneb cesta tam a zase zpátky

07 Bábova ségra

08 Zimní silvestr, aneb orgie na ledu

09 Medwěd v zimě

10 Evkyns tropí hlouposti

11 Druhý letní silvestr – Piráti

12 Virové onemocnění švestek

13 Druhý zimní silvestr – sázka na třináctku

14 Virové onemocnění švestek II – na každého jednou dojde