Jak jsem psal dříve, naše vztahy se ženami byli poznamenány hlavně leností. A ne jinak tomu bylo i tu sobotu, kdy jsme šli se Šárkou na candrbál v Hotelu Pošta, kam se po letech přesunuly kántry bály z Ruďáku v Podmoklech. Bába šel s námi.
Zrovna zase hráli Wydle, takže po příchodu opět přišel náš tradiční rozhovor s kapelníkem Honzou:
“Tak co tlusťochu, co děláš?”
“Tloustnu. A ty prcku?” a tak dále.

Já se věnoval své polovičce a pivu, takže Bába tam byl nějaký znuděný. Po chvíli si ale všiml slečny, sedící u jiného stolu a začal po ní pokukovat.
Evidentně se mu líbila, ale jak jsem psal, lenost je lenost.
Nakonec se nám ho podařilo vystrčit od stolu a Bába se slovy “Tvoje bába bude tancovat.”, ji šel vyzvat k tanci.

A světe div se, nevrátil se ani po jednom tanci, ani po druhém a vlastně za námi přišel až když jsme se chystali k odchodu. S hubou vod ucha k uchu se k nám hrne a vyřvává: “Ty vole, vona je taky Šárka!”, načeš se k ní vrátil a my odešli.

Po týdnu jsem ho potkal a samozřejmě jsem se hned ptal, jak to dopadlo.
“To ti byl trapas.”, řekl a začervenal se.

“Šel jsem k ní, zalezli jsme do postele a já se jí snažil svlíknout, ale nemohl jsem najít jak.
Furt jsem ji všude ošahával, ale to její spodní prádlo nikde nemělo knoflík, prý se tomu říká bodyčko.”
“A proč si jí nesáhl do rozkroku, tam to má patentky.”, odvětil jsem zkušeně.
“Seš blbej?!”, kontroval,

“Na prvním rande jí přece nebudu hned sahat mezi nohy, ne?!”

Takový to byl slušný hoch.

Tohoto Silvestra jsem si všiml, že asi stárneme. Většina z nás již přijela s partnerem a nebo autem. A někdo obojí.

Já přijel s partnerkou, Bába autem a Pivín takovou modrou divnou věcí z plastu se čtyřmi koly, co strašně smrděla, těžko říci jestli to bylo auto. Poprvé se také stalo, že nebylo kde zaparkovat.

Šárce stále ještě bylo šestnáct a aby mohla s námi jet, musel jsem se předtím seznámit s její mámou, přiznávám, trochu mě to vyděsilo, ale kdo se bojí nesmí na Silvestra.
První, pro mě novou věcí bylo, že jsem se nemohl při oslavě věnovat lahvi ferneta jako obvykle, ale že si pozornost vyžadovala jiná osoba. Dá se na to zvyknout, hlavně v noci.

Ale něco se prostě nemění, jako třeba Chřestýš, který se začal okamžitě shánět po něčem k pití, přičemž ho zaujala na okně odložená lahvička francovky, kterou si Diegův táta mazal nohy.
A se slovy: “Alpa, to je máslíčko, jen tam vklouzne.”, ji do sebe vyklopil.

Co se také nezměnilo, byli vtipy Diegova otce. Například sádrový realistický odlitek šišky salámu, nabarvený hnědou barvou, visící na WC s cedulkou:
“Lepší salám na hajzlu, nežli hovno ve špajzu.”, byl jen jednou z podobných věcí, nacházejících se v celém domě.

Takže jsme jako obvykle zasedli v kuchyňo-obýváku a jali se diskutovat o všem co se nám za posledního půl roku stalo a prokládat to vtipy.

Jelikož Šárka zde byla nová, velmi ji udivilo, proč prý se smějeme číslům, které občas někdo řekne.
To totiž bylo tak: jelikož jsme spolu trávili dost času a vtipů jsme znali strašně moc a říkat je celé bylo zdlouhavé, a občas kvůli vypitému alkoholu i obtížné, některé jsme si očíslovali a pak jen říkali číslo.
Kvůli vtipu č. 13 mi ostatně všichni začali říkat Morbid. A možná ještě kvůli několika dalším číslům.
Nebylo dokonce výjimkou, že když například někdo jiný řekl: “Třináct!”, tak místo smíchu mu bylo odpovědí trapné mlčení s upřesněním, že on to neumí tak podat. Prostě ten byl můj a já to uměl líp.

Pak zapadlo a vyšlo slunce, den druhý.

Ráno přišel z venku se spacákem nabaleným na sobě Pivín a nadával, že v tom skleníku vůbec není teplo a nechápe proč se vlastně něco takového staví. Jaksi mu večer v opojení nedošlo, že ve skleníku bude stejná zima jako v té jeho plastové šílenosti na kolech v které chtěl přespat a v které si nemohl natáhnout nohy.

Grog zajistil rozmrazení a záchranu zdraví, jak fyzického, tak duševního. Zbytek rumu již jen dokonal dílo zkázy.

Ten rok byla vůbec taková zima, že ani rybník nezamrzl, takže ohňostroj se k velké radosti domorodců konal na návsi. Někteří skutečně i slovně ocenili, že jim lufťáci z města přijeli ukázat, jak se dělá bordel.

Tehdy, asi poprvé, jsem zůstal v Holanech déle. Bába také. Dokonce jsme tam zůstali do třetího, kdy má Šárka narozky. Hned ráno na mě Bába vykouk ze dveří pokoje kde spal a celej říčnej mi ukazoval, ať se jdu podívat, že má dárek pro Šárku. Vytáhl z báglu porcelánový hrníček s talířkem a jak mi to podává, tak to upustil. Já ztuhl a Bába se začal chlámat smíchy a hulákat: „Tvoje bába se rozbije, to je nerozbitná keramika, vole!“

Sebral jsem to ze země, hodil po něm a přiznal se, že já pro ní nemám ani takovou kravinu. Bába zamumlal něco o kreténech, vyhrabal klíčky od svýho warťase a že pojedeme do Lípy něco koupit. Koupil jsem stříbrný řetízek s náušnicemi.

Bába se už od rána těšil jak malej, až ji vystraší tím nerozbitným porcelánem. Hned jak jsem večer popřál já, už se hrne s hrníčkem a talířkem, podává to Šárce a pouští. Už se chystá na smích, ale místo toho z něho najednou vypadlo: „A kurva.“. Talířek se rozštíp vejpůl. Jak se Bába šklebil, tak jsem se já řehtal.

Zamumlal: „Tvoje bába je nerozbitná.“, a celý večer s ním nebyla řeč.

Hrníček ale přežil a mám pocit, že nám někde překáží dodnes. Je prostě nerozbitnej.

Jo. Ještě tu třináctku:

Jdou dva američtí vojáci po Vietnamu a jeden říká:

„To neuvěříš, jakou jsem měl babu.

Sice Vietnamka, ale nádherná plná postava, trojky kozy. Bušili jsme do toho celu noc.“

„Fakt?“, říká druhý, „A kou…. ti ho?“

„Ne.“, smutně odpovídá druhý.

„Neměla hlavu.“

Tak je to tu zase!

Den, na který jsme se celý rok, vlastně půl rok, těšili.
Letní silvestr v Holanech a tentokrát prý v pirátském duchu!

Dokonce byla plánována, naštěstí neuskutečněná, pirátská bitva na rybníku. Obávám se, že kdyby k naplnění tohoto plánu došlo, museli bychom příště místo silvestra pořádat memoriál.

Já jako obvykle dorazil až v sobotu, kdy jsem při povinné zastávce u Placáka zjistil, že již nemá audinu, že vlastně nemá žádný auto a že je už rum dražší než pivo, takže šetřit se nebude. Po tomto průzkumu terénu jsem se vydal k převisu, kterému jsem od minulého silvestra říkali Uhasteto – podle skandování, které se ozývalo z nedaleké silnice při našem ohňostroji.
Bába mě uviděl a vyběhl mi naproti s hrstí plnou špejlí, na nichž byli upevněny papírové trojúhelníkové vlaječky s nápisem “Achtung Mine” a bez pozdravu mi je vrazil do ruky se slovy:

“Pokud se někde vyděláš, tak to zahrab a tohle tam píchni. Loni jsem do toho dvakrát šlápnul!”
Tak jsem přebral svůj díl vlaječek na celý víkend a šel se někde vyvalit. Cestou mě trochu zarazil ležící Diegův dobrman Cay [káj], který ležel uprostřed tábořiště a byl dokola ohraničen zapíchanými vlaječkami Achtung Mine. Asi aby do něj Bába nešlápnul.

Po půl hodině mi přišlo, že je nějak vedro a sucho, s čímž souhlasil i Čára s Okšmírem, takže jsme se přesunuli zpátky k Placákovi, kde nás postupně ostatní dohonili.
Přestože jsme nešetřili jako loni, po nějaké době jsme začali ze sluníčka být malátní a bylo nutné se přesunout k vodě.
Bába se jako obvykle položil zády na vodu, ruce založil na hrudi a zůstal tak nehybně plovat na hladině. Nikomu jinému se tento styl, řečený bójka, nedařil. A tak Želva, asi jeden a půl metrický človíček (1,5m vysoký, 1,5m široký a 1,5 metrického centu těžký) usoudil, že bychom mohli dělat akvabely.
Vzhledem k našim tělesným kvalitám mě to dost udivilo, ale zase na druhou stranu v dohledu nebyl nikdo, koho bychom tím mohli vyděsit, tak jsem se přidal.
Nejlepší co se nám dařilo byla sestava leknín. To se ve vodě postavíte proti sobě a uděláte půl kotoul, tak abyste byli hlavami dole, pokrčíte nohy v kolenou a stáhnete si plavky.
Bohužel já jsem byl z této sestavy nakonec vyloučen, protože prý žádný leknín nemá tak chlupaté lístky.

Po tomto kulturním zážitku, jsme se opět přesunuli k Placákovi, kde na nás čekal kamarád z Lovosic Prcek, který dorazil ve své Škodě 100, kterou všichni přátelsky přezdívali hundrtka. Původně prý byla světle modrá (doloženo předložením technického průkazu vozidla), ale pro hippies malůvky, které společnými silami vytvořili Diego s Chřestýšem to nebylo poznat.

Výhodou přítomnosti bojového vozidla pěchoty bylo to, že po kulturním večeru se zpěvy, nebylo nutno absolvovat skoro kilometr a půl pěší tůry k Uhasteto.
Jenže pasažérů bylo jaksi více než mohla chudinka hundrtka pojmout, navíc někteří (jako třeba pozdě dorazivší Dakota) ještě se zavazadly.
Ale každý problém má jedno rychlé a obvykle špatné řešení. Prcek umně připevnil bagáž gumacuky na střechu, kufr i kapotu (kdo neví, tak škoda hundrt má motor vzadu a kufr vpředu) a ostatní se snažili zaujmout nějakou přepravní pozici.
Místo na báglech vpředu na kufru obsadil Chřestýš s prohlášením, že bude navigovat. Já s Dakotou jsme omrkli narvaný vnitřek a usadili se na bágly vzadu na kapotě.

V první zatáčce od hospody málem došlo k tragédii, protože uprostřed silnice klidně spal ve spacáku Želva. Naštěstí navigátor včas vydal povel k zastavení, Želváka vzbudil a vzal k sobě na palubu.
Při jízdě přes Holany nás napadlo, že bychom ještě mohli pozvednout kulturní vzdělání místního obyvatelstva a začali jsme společně zpívat hity od Daniela Landy. Naše snaha byla samozřejmě po zásluze několikrát odměněna. Nejmírnější výrok asi byl, že jsme kreténi a nemáme dělat hovadiny od jedné milé stařenky (možná jí bylo padesát, ale víte jak to je, když je vám dvacet).

Naprosto nechápu jak je možné, že se nikomu nic nestalo, asi nás hlídal svatý Březňák.

Na louce před převisem probíhal opět nezbytný ohňostroj, který se co do rozsahu mnoho nelišil od toho loňského a někdy k druhé hodině ranní po nezbytném posezení u táboráku jsme zalehli.

Bohužel ne na dlouho, po chvíli mě probudil podivný pocit, že ležím ve vaně. A nebylo to daleko od pravdy, když jsem se probral, zjistil jsem, že nejen že ležím ve vodě, ale asi na mě někdo navíc pustil sprchu. Takovou průtrž mračen nám byl Thor dlužen.

Naštěstí si někdo vzpomněl, že kousek vedle je ve skále vytesána jakási jeskyně, spíše sklep a že bychom tam mohli v pohodě tu průtrž přežít. Posbírali jsme tedy saky paky, a jak se ukázalo později i paka, a šli.
A skutečně, byl tam ve skále vytesán malý chlívek, částečně rozdělen na dvě části a dokonce na zemi byla jakási sláma. V zadní části se usadili Prcek s Chřestýšem, v přední já a spol. Dokonce to vypadlo, že i usneme a bude klid. Jenže Chřestýš začal být nějaký aktivní a že prý jsme mokří a mohli bychom dostat zápal plic (přitom sám tam chodil ve slipech) a aby nás zachránil, rozdělal oheň. To že tam není žádný komín ani průduch, mu nevadilo.

Po podpálení ohně, k čemuž použil slámu z podlahy, došlo k tomu, že se ze sklípku stala plynová komora kterou jsme museli opustit. Ovšem kromě Chřestýše, ten byl na všechny druhy kouře zvyklý, hlavně na ty z travin. No nic, takže spát se nebude a bude se moknout. Už aby otevřel Placák.

Nakonec se mraky protrhaly, sluníčko se vyhouplo nad luka a Placák otevřel. Vzbudil jsem Bábu, který spokojeně chrápal, až se ze skal sypal písek, na jediném suchém místě široko daleko. Když se probral prohlásil:
“Tvoje bába je déšť.”

No, řeknu vám, rum mi snad nikdy nechutnal lépe.

Tož, tak je tu neděle a přes Latrínu zpátky do práce. Jen furt nějak netuším, kam se poděla ta původní pirátská idea.

Želva s Placákem připíjí na zdar celé akce

Můj a Bábův vztah k něžnému pohlaví byl asi poznamenám naší nejvýraznější společnou vlastností – leností. Zatímco ostatní mladí muži v našem věku neustále vyráželi na lov, my v klidu popíjeli a čekali, až se sami staneme lovnou zvěří. Naštěstí se to stávalo naprosto výjimečně a měli jsme vcelku klid, takže vyprávění některých kamarádů o strastech při placení povinného výživného v nás probouzelo salvy smíchu.

Toto se u mě změnilo jednoho listopadového víkendu, kdy mě Bába nechal v Děčíně bez dozoru a já vyrazil na country bál do Ruďáku.
Hráli tam Wydle nebo Do rána, nejsem si úplně jist, protože u těchto dvou kapel byl jistý jen baskytarista a zpěvačka. Manželé. Honza a Jitka. Honza je zajímavá figurka, výšky metršedesátpět s černými rovnými vlasy přes celá záda.
Tak jsem na ten candrbál dorazil a absolvoval náš obvyklý pozdrav:
Honza: “Čau tlusťochu. Co děláš?”
“Čau. Tloustnu. A co ty prcku?”
Honza se rozhlédl, jestli není zrovna Jitka v doslechu a odpověděl:
“To víš. Už to není co bývalo.”

Posadil jsem se k nim a o přestávkách v hudbě vesele diskutoval a popíjel pivo.

Takto by ten večer v pohodě proběhl jako spousta ostatních a nic zvláštního by se asi nestalo, kdyby po desáté hodině nedorazila divná trojice. Kluk s velkýma ušima a šišatou hlavou a dvě děvčata. Jedna tam byla evidentně s ním a druhá byla evidentně její sestra. Možná to bylo tím alkoholem co jsem zkonzumoval, ale ta druhá se mi docela líbila. Vysoká stejně jako já, metr osmdesát, štíhlá, ale s plným pěkně upnutým zadečkem v džínách a pohupující se pletený svetr určitě také více skrýval než ukazoval (odhadoval jsem to mezi C a D, dle Morbidovy stupnice). Tak jsem udělal něco, co jsem často nedělal; vyzval jsem ji k tanci. A světe div se, ona mě neposlala trénovat skoky do rakve (ne že by mi bylo tolik, ale nosil jsem plnovous a vypadal na třicet), ale šla se mnou do kola. Při tanci jsem hmatem zjistil, že příslušné parametry mají, ovšem jen při správné kalorické stravě, potenciál k nabytí na objemu, což mi vyhovovalo.

Zdá se to neuvěřitelné, ale asi jsem se zamiloval. Údajně mi už tehdy řekla své jméno, ale já si ho stejně nezapamatoval. Nakonec jsem ji doprovodil na kus cesty domu a domluvili jsme se, že je v kině premiéra filmu Muži v černém (skutečně první díl, tak dávno to je) a že se tedy sejdeme před kinem. Nic víc. Žádný kontakt (mobil tehdy měli pouze podivné existence, Internet byl v plenkách a o Facebooku ještě dlouho nikdo ani neslyšel), prostě jen to nechat na náhodu.

A tak jsem v úterý (do dnes si pamatuji, že to bylo úterý) vyrazil směr Kino Sněžník. A skutečně stála u zastávky a čekala. S úlevou jsem si všiml, že to, že se mi líbila, nebylo jen pivem. Nenápadně jsem opět zjistil jak se jmenuje a ruku v ruce jsme se vydali směr kino.
A jak tak pomalu přicházíme, polilo mě najednou horko. Před kinem stál Bába a Okšmír, každý cigáro v ruce a s hubou od ucha k uchu se dívají naším směrem. Oni samozřejmě na to museli jít také, když pech, tak pro všechny. Hned jak jsme se přiblížili na doslech, Bába na mě haleká:
“Tvoje bába je zaláskovaná!”
Některé vztahy mají holt křest ohněm hned na začátku, kor když máte dobré přátele.

Na děvče ve věku šestnácti let, to Šárka ustála obdivuhodně.

Jestli něco nemám rád, tak jsou to svatby. Nemám je rád skoro stejně jako pohřby. Obojí vypadá, že je to tak nějak na furt a že z toho není úniku.
Proto mě vcelku vyděsilo pozvání, které jsme s Bábou dostali, na svatbu Evkyns a Réni.

“Tvoje bába je svatba.”, prohlásil Bába a usoudil, že bychom tam měli jet.
Navíc bylo slíbeno několik sudů piva a oslava se měla odehrávat pod širým nebem.

Na obřad jsme naštěstí pozváni nebyli (asi bylo Evkyns jasné, jak reprezentativně bychom působili) a tak jsme s Bábou každý vyhrabali lepší boty, kalhoty a košili a vyrazili směr Nový svět, kde měla být ta veselice.

Po příjezdu jsem uviděl majitele Latríny Petra (strýc Réni), který akorát utíral pípu a chystal se narazit první sud. Přijeli jsme akorát.
Po pivní ochutnávce jsme pomohli s přípravou stolů a stanů a čekali na příjezd nevěsty a ženicha.
Réňu jsem poznal hned, přestože měl na krku pověšenou kravatu, ale s Evkyns jsem si nebyl jist, přestože jsme se znali od malička, tak asi poprvé a myslím že i naposled, jsem ji viděl v šatech.

Po slavnostním obědě (který jsem jako jeden z mála zapil litrem piva) se začaly přebírat svatební dary a otevírat přání.
Teprve v té chvíli mi došlo, že se asi něco takového na svatby nosí. Tak to si musím pamatovat na pohřby.

Babson to ovšem asi věděl, páč sám jedno takové přání připravil. Bylo to nakresleno jako pohřební parte a zakončeno slovy:
“… upřímnou soustrast přeje

Martin Pelikán”
Mě nenapadlo nic lepšího, než do nastalého smíchu prohlásit:
“Martin Pelikán je svině.”
V tom jsem si všiml jeho pohledu a rychle to zachránil:
“Ale Bába, to je kamarád.”

Moc jsem to nezachránil, ale po třetím zmrdovi se to srovnalo.

K večeru někdo založil táborák a někdo začal i hrát a zpívat, já stále jen chlastal. Dokonce se na stole objevila třílitrová lahev Grands whisky, do které jsem se okamžitě zamiloval. Tu lahev jsme ten večer vypili. Ale nějaký dobrák v nestřežené chvíli (možná střežené a jen já to přehlédl) ji po vypití doplnil jablečným moštem.
Nalil jsem si opět skleničku a jak jsem byl zvyklý to dělat s whiskey, tak jsem ji do sebe na ex kopnul. Nojo, ale na jablečný mošt jsem tedy ani náhodou zvyklý nebyl. Ještě štěstí, že se oslava konala venku, protože jinak bych poblil podlahu.

Také mě překvapil kamarád Ládík, který žil s mámou Evkyns (to byla moje sestřenice, ne Evkyns, nějak se nám to v rodině generačně posunulo), který najednou přijel na invalidním vozíku a bez nohou.
Znal jsem ho již asi dva roky a je pravda, že vždy kulhal, ale to že nemá nohy od kolen dolu jsem zjistil až teď. Ale jelikož je stejnej srandysta jako já, tak jsme toho hned využili a udělali jsme soutěž v přespolním běhu s vozíkem.
Nevím kdo vyhrál, ale Ládik byl asi pětkrát z vozíku vysypán. Což mu nevadilo a řechtal se tomu s náma ještě za týden, když jsme to opět zapíjeli na Latrínce.
Tak je tam a pánbůh mu pomož, ještě že je Réňa takovej „karakter“.
Ale, čas prověří každý vztah. Dnes je to dvacet let a mají dvě dospívající slečny a dům po mém strýci tam, kde i policisté chodí ve třech, ve Žlebu.

V tomto příběhu opět není Bába (a nedivím se mu, nechápu, že já do toho šel), ale objevuje se zde další figurka, která s námi tehdy jezdila a se kterou jsem v kontaktu do dnešních dní.

Už na zimním silvestru přišel Miky se šíleností, že prý v lednu je smutečka za Béďu, na kterou bychom jako praví trampové měli jet (nevím jak ho napadlo, že jsem pravý tramp, ale oslovil s tím i mě). Asi jsem byl pod vlivem (ostatně jako často), protože jsem mu to odkýval.

Takže poslední víkend v lednu je každý rok Smutečka za Béďu, který byl někde od Slaného a poměrně mladý umřel. Jeho kamarádi každý rok v přibližné době jeho smrti jezdí na jeho symbolický hrob, který stále najdete kousek za Dolským mlýnem vedle kamenného mostu pod černým smrkem.

Sraz byl v pátek večer na konci ledna v hospodě Pražák v Jetřichovicích hned u autobusové zastávky (dnes je naproti infocentrum). A tak jsem si připravil zimní výstroj (aspoň jsem si to o ní myslel, protože jinak jsem byl, jako správný městský bručoun, celou zimu zalezlý) a vyrazil s Mikim a jeho družkou Mílou do Jetřichovic.
Dorazili jsme po setmění a v Pražáku to už řádně hučelo. Tak to jo, říkal jsem si, takhle by to asi šlo. Kamna hučela, několik maníků mlátilo do strun a tak jsem hodil bágl do rohu (byla jich tam už slušná hromada) a objednal si pivo.

Takto pěkně se ten výlet dařil asi do desáté hodiny, kdy ta nevrlá paní, co nám nosila pivo, to zkazila prohlášením, že končí a jde dom. Teď mi došlo, že venku je minus třináct a že tam asi někde budu spát.

Vedle Mikiho seděl takový veselý panáček s dlouhými vlasy do ohonu, v zálesácké košili z jelenice, jak ze starého westernu a hrál na kytaru. Ten se na mě zazubil a prohlásil:

“Neboj, já vás dovedu do byvaku.”
No, kdybych ho už znal lépe, tak by mě to neuklidnilo, ale tehdy jsem se uklidnil a šel jsem si pro bágl.

Tento mužíček si oblékl kožich z muflona nebo čeho, nasadil čapku z bobra, vzal svoji krosnu tvořenou dřevěnou kostrou z odkůrovaných klacků a svázanou koženými řemínky, na níž měl smotanou deku a další věci, vzal do ruky perkusní pušku stejně velkou, jako byl on sám (něco kolem metru a půl), kytaru ve futrálu hodil přes rameno a s širokým úsměvem řekl:

“Jdeme.”

A šli jsme.

Vyrazili jsme přímo rovně z Pražáku na sever, kde se proti jasné noční obloze rýsovaly siluety skal.
Medwědovo ujišťování, že zná krytý převis, kde budeme mít teplo a že tam trefí i po tmě, mě ještě stále uklidňovalo.

Ještě asi tak hodinu a půl.

Pak už ne.
Když jsme po druhý už došli na jednu křižovatku cest v lese a Medwěd potřetí ukázal doleva a řekl: “Tudy.”, dovolil jsem si zapochybovat a navrhnout, že bychom mohli jít tentokrát doprava, Medwěd odvětil:
“Vždyť jo.” a ukázal doleva.

Mno, nakonec jsme ho přehlasovali a šli doprava, kde po cca 100m jsme skutečně našli kůly zafutrovaný převis s vchodem krytým dekou.
Medwěd se zazubil a vítězoslavně prohlásil:

“Vždyť jsem vám říkal, že to najdu i po tmě.”

A tak jsme zalezli, rozdělali oheň a asi o půlnoci zalezli do spacáků.
Já, jak jsem byl zvyklý, jsem ještě vyndal knížku a v té zimě jsem si před spaním začal číst.
Po chvíli jsem si všiml, že na mě všichni nechápavě civí.

No, jak jsem psal, já nikdy zrovna tramp nebyl, ale podle jejich pohledu jsem tohle asi vážně už přehnal.
Tak jsem zhasnul a šel spát.

Zimní silvestr jsme trávili v domě Diegových rodičů v Holanech, kousek za návsí.

Sraz býval postupně, jak kdo přijel a byly vysílány pravidelné spojky do Hospody k Placákovi, které kontrolovaly, jestli tam Placák nenalévá někoho, kdo by měl být s námi.

Příjezd

Na prvního zimního silvestra jsem dorazil 30.12 nějak k večeru a usadil se u Placáka. Po nějaké chvíli dorazila spojka v podobě Chřestýše a nějaké tmavovlasé macandy, která mě svou velikostí poprsí minimálně E okamžitě zaujala. (Morbidova stupnice velikosti poprsí: A — angrešt, B — broskev, C — citron, D — dýně, E — eště větší, F — fujtablovky)
Chřestýš objednal piva a seznámil mě. Byla to Špína. Holka, která kdysi (snad ještě před vojnou) chodila s Bábou. Ale rozešli se v dobrém a zůstali přáteli. A opravdu to fungovalo, ne jako u některých jiných.
Po krátkém seznámení, vypití tří piv a domluvení kde budu spát (tam co Špína), jsme se vydali do Diegova doupěte.

Dům to nebyl zrovna malý, ale i tak, když se nás sešlo dvacet, byla to docela sranda.

Nejvíce se vegetilo v hlavní místnosti v přízemí, která byla spojena s kuchyní, kde se vždy vařil silvestrovský guláš.

Mimo to bylo možno se ještě přesunout do dvou horních pokojů, ve kterých byl krb.

Zajímavý býval pohled v brzkých ranních hodinách, kdy skoro všude ležel nějaký ten ožralý spacák s hlavou.

Zde již Čára a Miki mlátili do strun, pivo bylo naražené a na stole postávaly opuštěné lahve rumu a ferneta. Takže zábava byla v plném proudu, já se samozřejmě přidal a adoptoval nějakou tu volnou láhev.
Tak to šlo do ranních hodin jako obvykle. Když už začali jednotlivci odpadat, domluvili jsem se všichni, že už je toho dost a jde se spát.
Podle domluvy od Placáka jsem se uvelebil se Špínou na moji celtu, hned dole u stolu. Z jedné strany byl krátký divan, na kterém byl v podivné poloze zmáčknut Chřestíš (divan měl zhruba poloviční délku než on) a z druhé postel, na kterou se natáhl Čára i se svou kytarou.

Po ulehnutí mi došlo, že součástí dohody ohledně spaní je asi i něco více, což mi nebylo sice proti mysli, ale jen horní půlkou těla. Spodní část si po těch pivech a panácích evidentně v klidu odpočívala, jako by se jí to netýkalo. (Prostě, jako tlačit tkaničku před sebou.)

Je pravdou, že nedostatek snahy nemohu ani po letech Špíně vyčítat, a možná by se nakonec setkala i s úspěchem, kdyby se neprobral z kómatu Chřestýš, neposvítil si na nás svým zapalovačem ZIPPO a nezeptal se:
“Hledáš Špíno něco?”
Už jsem se nadechoval, že mu řeknu, co to hledá, ale naštěstí mě přerušila a rezolutně prohlásila: “Jo. Ponožku.”
Chřestýše to uklidnilo a oddal se zase snění a my to také vzdali a šli radši spát.

Vzhledem k tomu, že k ničemu nedošlo, vůbec nechápu Bábovu ranní netaktní otázku:
“Morbide, nemáš ho špinavýho?”

Silvestr

Celý silvestrovský den jsme trávili v družné zábavě u jednoho stolu (ten pod kterým jsme spali se Špínou). Jen Diego se každé dvě hodiny oblékl do kabátu a na chvíli se ztratil. Když se to stalo asi potřetí, tak už mi to nedalo a zeptal jsem se kam že to chodí. Bohužel moji tajnou naději, že má někde venku schovanou flašku slivovice, vyvrátil tím, že musí každé dvě hodiny nastartovat svého opela, protože jinak by ho už nenahodil. No nic, v tom jsem mu odmítl pomáhat a dál se věnoval své nové kamarádce, třílitrové lahvi fernetu.

Když se blížila půlnoc, bylo na čase ukázat Holanům zač je toho Silvestr. A tak jsme se oblékli (i v zimě jsem nosil svůj australák a hnědé kanady po tátovi) a vyrazili směr zamrzlý rybník.
Zimní ohňostroj si nic nezadal s tím letním, až jsem měl chvílemi pocit, že se musí ten led prolomit. Nikoli, vydržel.

A to dokonce i to, že Diego, v rámci udržení tepelné pohody motoru, dorazil na led se svým oplem, se kterým vykroužil několik šišatých osmiček. Cestou zpátky jsme ještě vymysleli zajímavé zpestření silvestra místním obyvatelům, tím, že jsme bouchací sirky házeli do popelnic u domů, zvuk, který se ozval, byl drobet zesílen a otevření víka popelnice nám způsobovalo záchvaty smíchu (uznávám že je to dětinské, ale zkuste být po litru ferneta jiní). Také jsme ještě na tom ledu přišli na to, že když hodíte bouchací sirku do prázdné lahve od bohemky, tak ji to roztrhne (tohle děti doma nezkoušejte, vlastně nic z toho co zde čtete, proto to píši, aby to už nemusel nikdo nikdy znovu zkoušet).

Po návratu do doupěte jsme se odstrojili ze zimní výbavy a začali pokračovat v oslavě. Já s částí odborné veřejnosti vegetil v přízemí a Bába s dalšími se přesunuli do patra. Po nějaké době přišla Bábovka s tím, že jejímu bratříčkovi je asi špatně a že asi bude blinkat. Za chvíli přišla znovu s tím, že ano, že bratříček blinkal a to do krbu, který tím uhasil. Vzala kýbl a hadr a šla to po něm uklízet. Bylo mi jí líto, ale zase ne tolik, abych jí s tím šel pomoci.
Bába prý po tom, co se narovnal od právě uhašeného krbu, si utřel rukávem ústa a prohlásil:
“Tvojí bábě je blbě.”
To nemohu potvrdit, páč jsem u toho nebyl, ale bylo by mu to podobný.

Ty rána

Ta rána si nepamatuji a není divu. Silvestr skončil, my si lízali rány a prováděli dezinfekci útrob čistým alkoholem, rumem, fernetem anebo tím, z čeho se sloupla etiketa. Postupně jsme odjížděli a kdo se zdržel uklízel.

Já se obvykle velmi snažil, abych se nezdržel a tak jsem býval mezi prvními, kteří odjeli.
No nic, však nás čekal nový rok plný skopičin.

Bába má sestru. Poznal jsem ji jednou nějak na podzim po tom, co Bába v Ruďáku prohlásil, že tam “chcípnul pes” a že bude lepší si u něj doma pustit video (tehdy o dvd ještě nikdo ani neslyšel) a k tomu si otevřít nějakou tu flašku, co tam má.

Jen mě upozornil, že je doma jeho sestra, ale že prý to nevadí. Pak na mě vážně pohlédl a rezolutně prohlásil:
“Jestli na ni sáhneš, utrhnu ti ho.”

Tak jo, posbírali jsme svá těla a vyrazili. Bába jakožto moderní muž své doby, samozřejmě bydlel, stejně jako já, skoro do svých třiceti let u rodičů (ti ovšem byly tehdy v Habarticích, kde dnes bydlí). Po příchodu jsem poprvé uviděl jeho ségru. Osmnáctiletá slečna, s prdelkou jenplácnout, zlatý vlas, útlý pas, okrouhlý bok a ňadra dmoucí, dědečku náš vševědoucí. No, pro mladého svobodného po třech pivech, radost pohledět.

Už si nepamatuji, jak přesně jsem dosáhl toho, že se to Bába nedozvěděl, ale podařilo se mi s ní domluvit za jeho zády, že spolu půjdeme na tzv. prodlouženou. Je to divný, ale i kvádro jsem měl doma.

Jediný problémem, byl termín. Bylo to ve čtvrtek. A ve čtvrtek, jsme měli vždy slezinu v Arizóně v Křešicích, kousek za Děčínem a omluvou mohla být jen smrt vlastní nebo někoho blízkého, třeba křečka. Proto jsem zavolal Mikimu a řekl mu proč nemohu přijít.
Miky to samozřejmě nevydržel a hned z kraje večera Bábovi sdělil důvod mé nepřítomnosti. Což nebyl dobrý nápad, protože pak byl každý rozhovor nebo song přerušován Bábovým zvoláním:

„Morbid je svině!“

Po skončení prodloužené jsem Bábovu sestru doprovodil před dům a rozloučil se. Žádné jiskření, žádné polibky a nesmělé osahávání a žádný milostný román, jen přátelství.

I ona pak s námi jezdila na některé akce a dostala svou přezdívku. Uznávám, že ta nebyla zrovna originální, ale prostě Bábovka ji vcelku sedělo.

No, co dodat, o pár piv víc a mohli jsme být i příbuzní. Tedy, pokud by Babson nesplnil svou výhrůžku.

Silvestr byl vždy tradiční a důležitou akcí našich životů, ovšem omrzliny způsobené opileckým potácením po zimních ulicích nás přivedli na myšlenku, že v létě by mohla být oslava silvestra sice netradiční, ale zato mnohem zábavnější akcí.

Slovo dalo slovo a termín byl stanoven na poslední červnový víkend a místo setkání více méně stejné jako na zimní – obec Holany, ale nikoli již v Diegově doupěti (letní a víkendové sídlo rodiny Prokšovy), ale skalní převis kousek za obcí směr Doksy.

Při plánovaní akce v naší děčínské oblíbené hospodě Latrína, došlo ovšem ke komplikaci, tedy kromě standardní podnapilosti. Já, Bába a ještě jeden človíček, jehož přezdívku si již nevybavím, protože Kuře se s ním nedlouho poté rozešla a již jsem ho nikdy neviděl, jen si pamatuji, že měl bílého špice, jsme nemohli jet s ostatními již v pátek odpoledne, ale museli jsme jet až v sobotu ráno.

Ale on to až takový problém nebyl, štěstí totiž přeje připraveným.

Sobota

Kdo to nezná, tak mu musím trochu osvětlit cestovní anabázi vlakem z Děčína do Holan. To že se v České Lípě musí přesednout na osobní vlak směr Lovosice je pouze drobnost. Větším problémem je, že musíte vystoupit v zastávce Zahrádky, která je nejen asi kilometr od obce Zahrádky, ale navíc asi čtyři kilometry od obce Holany.

Je jasné, že na takovouto anabázi je potřeba se vhodně zásobit potravinami a hlavně pitím, aby člověk nepadl dehydratací nebo hlady.

My zkušení zálesáci jsme samozřejmě nic nepodcenili a na vše se vhodně připravili, proto mě nepřekvapilo, že se Babson na nádraží dokolíbal s obrovským báglem na zádech a kolem krku měl takový kožený měch, obsahu asi dva litry s náústkem. S dotazem jestli je tam rum, mě odbyl: “Tvoje bába je bernardýn.” A dodal, že jako intelektuál tam má samozřejmě bílé víno.

Tak jsem ho potěšil, že jsem v kantýně koupil kilo škvarků, které se k té intelektuální debatě a bílému vínu budou náramně hodit.

Když již do odjezdu vlaku zbývala minuta, jsme si vzpomněli, že s námi měl jet i ten kudrnatý blonďák se svým psem a že mu nikdo vlastně o cestě nic neřekl, jen to že pojedeme z Děčína v tuto hodinu.

Když průvodčí zapískal a vlak se začal rozjíždět, uviděli jsme ho, jak si to metelí po nástupišti i se svým psem (tehdy tam ještě nebyl podchod mezi nástupišti, jak je tomu dnes) a volá na nás, že vůbec netuší kam má jet.

Tak jsme na něj křičeli, že musí přestoupit v České Lípě, zastávka se jmenuje Zahrádky a musí se doptat kudy do Holan.

Vlak nabral rychlost a my s přesvědčením, že se s ním vidíme naposledy, jsme mu zamávali bílým kapesníkem. No, jak nás znám, tak asi bílým nikoli, ale určitě jsme mu zamávali.

Kupodivu jsme zvládli zrychlený přestup v České Lípě, nezapomněli se v nějaké blízké hospodě (nejspíše proto, že jsme tam žádnou neznali) a dokonce šťastně dorazili do malebné zastávky Zahrádky u České Lípy. Z ní jsme se vydali pomalým a rozvážným krokem přes pole směr kostelní věž, která byla v dáli vidět.

Po tříkilometrové vysilující cestě jsme upocení a utrmácení dorazili cca v devět hodin dopoledne k prvnímu rybníku, kterých je kolem Holan větší než malé množství.

Jelikož nám bylo jasné, že v místní občerstvovací stanici ještě bude zavřeno, shodili jsme bágly a svá mohutná (samozřejmě svalnatá) těla do trávy.

Nyní došlo na naše připravené zásoby, já vyndal pytlík s osolenýma škvarkama a zapíjeli jsme je bílým vínem.

Bylo krásné slunečné ráno. Ptáci zpívali a nám se začínal svět zdát o něco veselejší než  obvykle.

Jen ti ptáci nás nějak vyrušovali v našem vinném oparu a rušili naši intelektuální rozpravu o Jaroslavu Vrchlickém a jeho baladě o hovně, ze které jsme si sice nepamatovali ani rým, ale zato jsme dokázali vymýšlet vlastní.

V tom si Babson vzpomněl, že má sebou bouchací sirky, na půlnoční ohňostroj. S rozmáchlým gestem si přitáhl svůj bágl, vytáhl krabičku,  jednu z ní hned zručně vytáhl, škrtl o krabičku sirek a se slovy: “Tvoje bába je pták”, ji hodil tam odkud se ozýval ptačí zpěv.

Po chvilce se ozvala rána, vylétlo pár peříček a už nás nic nerušilo v našem rozjímání a vychutnávání si nedotčené přírody.

Asi po hodině nás napadlo, že už by mohla otvírat zdejší osvěžovna a tak jsme neochotně posbírali odpadky a bágly a vydali se směr náves, kde jsme očekávali, že přeci jen nějaká bude.

A štěstí nám přálo, než jsme došli na náves, kousek za místní školkou jsme narazili na “restauraci”, před kterou byly dvě modré podivnosti, které upoutali naši pozornost. Jedno byl zajímavý architektonický pokus o umění ve tvaru skalky a rybníčku, obložený modrými skleněnými destičkami (asi mozaika) a bez vody. Druhou podivností byla modrá postarší audina s rozbitým zadním sklem.

Důležitější ovšem byl stůl s lavicemi stojící přímo u vchodu, na který jsme se s úlevou vrhli po naší cestě (cca 300m).

Po chvíli se z “restaurace” vynořil člověk velikosti středního hrocha s velmi prořídlými zbytky vlasů na hlavě, pečlivě učesanými v několika řadách na zátylek.

Jeho nevrlé zavrčení jsme si vyložili jako žádost o objednávku a objednali si dvě piva.

Ještě než jsme je stačili dopít, objevil se Čára s kytarou přes rameno. Už měl pod převisem také nepřekonatelnou žízeň a hlavně věděl, kdy se otvírá, protože jak jsme se později dozvěděli, seděl zde v pátek až do zavíračky.

Postupně se doloudali všichni. Už si ani nevzpomínám kdo všechno tu byl, ale určitě Diego (ten tu měl ostatně domovské právo), Kuře (ta Kuře), Pivín, Chřestýš, Prcek a určitě další.

O čem jsme diskutovali a co jsme řešili si teď, po dvaceti letech, nevzpomenu. Jen mi uvízlo v paměti, že tam, co jsme seděli, visela cedule na které byli křídou napsány základní potraviny a jejich ceny:

Březňák – 12

Rum – 11

Tlačenka – 20

Z této cedule jsme bystře usoudili, že když místo piva budeme pít rum, tak ušetříme, což jsme všichni svorně udělali.

Jak tak sedíme a koukáme, najednou se blíží náš ztracený kudrnáč se svým bílým špicem. Kuře, která si najednou vzpomněla, že měl přijet s námi, ho utíkala přivítat.

Orientační smysl našeho kamaráda mě tehdy udivil (navíc to byl pražák). Nevím jestli bych neskončil už v Děčíně v nějaké knajpě, nejspíš na Latríně.

Ovšem když se blížila dvanáctá hodina a každý jsme ušetřili asi pět korun, začali jsme se cítit velmi nejistě, což podle nás bylo ze sluníčka a bylo potřeba se někde poblíž osvěžit.

Placákovi (tak se jmenoval ten střední hroch) jsme oznámili, že se jdeme vykoupat a že mu to pak zaplatíme. Odsouhlasil nám to slovy, že na nás sere.

Tak jsem šli zpátky tam, kde jsme si ráno s Babsonem užívali nedotčené přírody. Nyní jsme se ovšem svlékli do trenek a šli si zaplavat, kupodivu se nikdo neutopil a tak jsme si hodili šlofíka a ve tři hodiny šli zpátky do občerstvovny u Placáka.

Když jsme se blížili, tak se kolem nás prořítila ta modrá podivnost s vyraženým oknem, za jejímž volantem seděl Placák.

Lekli jsme se tudíž, že je zavřeno a my umřeme žízní.

Když jsme dorazili na své místo (stůl s lavicemi pod cedulí s cenami), vysvětlil nám jeden místní, sedící vedle, že Placák za chvilku zase přijede, že se jen jel projet, protože ho někdo v hospodě nasral.

Když jsme se zeptali na vyražené okno, tak to prý ho někdo nasral předevčírem o něco více a vyrazil ho pěstí. Prostě sympaťák. (Nemyšleno ironicky, s Placákem jsme se spřátelili a dokonce jednou jsme za ním jeli do jiné vesnice, v které měl jinou hospodu, protože z Holan ho vyhodili po té, co pěstí přerazil desku obecního kulečníku.)

A opravdu za chvilku modrá podivnost s hvízdáním pneumatik dorazila a uklidněný (tedy maximálně jak u něj bylo možné) Placák na nás zavrčel a každému přinesl rum.

Tato příhoda nás inspirovala ke společnému uměleckému dílu a složili jsme píseň na hudbu Vypsané fixy:

Seru si to v bleďe modrý audině,

zadní sklo mám vyvalený na klíně.

Jaká by to asi byla paráda,

kdyby se mi vyvalilo na záda.

A veeeejš!!

Placák byl naším uměleckým dílem tak překvapen, že nám každému šoupnul po jednom rumu a napsal je na lístek.

Ale to už se pomalu začalo stmívat (asi k desáté večer) a tak jsme se vydali pod převis něco pojíst a hlavně o půlnoci udělat pořádný ohňostroj, na který se každý připravil.

Ohňostroj jsme začali přesně na  čas, asi ve tři čtvrtě na dvanáct.

Každý měl několik rachejtlí, bouchacích sirek a flašku šampáňa, nebo piva.

Uprostřed louky jsme rozestavili rachejtle a zapálili. Každému tam bylo minimálně něco přes dvacet a každý již měl i solidní zaměstnání, ale v té chvíli nám zase bylo všem patnáct a začali jsme dělat jednu skopičinu za druhou.

Mě osobně utkvělo v hlavě, jak Diegovi došly rachejtle a začal pobíhat od jednoho k druhému se šíleným výrazem v očích a křikem: „Dejte mi něco co bouchá!”

Abych ho zachránil před šílenstvím, škrtl jsem bouchací sirkou, kterou jsem držel o škrtátko a jak začala syčet, podal jsem mu ji do ruky s uklidňujícími slovy: „Na, za tři vteřiny ti to bouchne.”

Asi ho to opravdu uklidnilo, protože další už nechtěl.

Když se, po cca dvaceti minutách, začala na blízké silnici zastavovat auta a hrozilo, že někdo zavolá hasiče, usoudili jsme, že už bylo zábavy dost (navíc nám už došlo vše co bouchá).  Uchýlili jsme se k táboráku, kde jsme za zvuku kytar a zpěvu (Kuře uměla skutečně pěkně zpívat) vydrželi do ranních hodin. Pak jsme zalezli do spacáků a odpočívali, dokud Placák neotevřel osvěžovnu.

Neděle

Placák asi otevřel včas. Možná proto, že přespal ve své audině. My dorazili o chvilku později. Do odjezdu vlaku nám ještě nějaký čas zbýval. Jen Pivín měl naspěch, že mu to do Lípy jede už za hodinu, což je skoro akorát čas dojít na nádraží.

Jenže Placák mu udělal trochu čáru přes rozpočet, když mu donesl plný pivo, ze slovy že se nebude furt courat ven, o tom že by ho mohl odnést  a dát někomu jinému, nikdo ani nepřemýšlel. Takže se Pivín pustil do dalšího piva s tím, že to nestihne a vlak mu ujede a bude holt muset jet dalším. Ještě že tam měl kamarády jako je Diego, ten nelenil a do piva mu hodil kostku cukru, Pivínovi přišlo líto zkazit pivo a tak ho vzal na ex, aby se cukr nestihl rozpustit, a vyrazil na vlak.

My ostatní také pomalu dopili tři čtyři kousky a vyrazili na nádraží. Jak už to bývá, cesta zpátky nebývá tak veselá, ale přesto jsme ještě provedli zhodnocení celé akce v naší oblíbené hospodě Latrína.

Jak jsem se dostal domu si již nepamatuji a obávám se, že jsem si to nepamatoval ani tehdy. Takto ostatně končila většina našich bohulibých akcí.

Jednu sobotu ve Všemilech (kde taky jinde, že), jsme výjimečně nebyli na koupališti, ale v jiné hospodě. Už nevím jak se tam říkalo, protože nebyla otevřená dlouho (údajně byla pak zavřena i s majitelem), ale je to první dům po levé straně u silnice, když vjíždíte do Všemil od Srbské Kamenice. (Dodatečně jsme si společně vzpomněli, že hospoda se jmenovala Sucháč, asi díky kvalitní a rychlé obsluze)
Byl to ale určitě poslední víkend v srpnu, protože ve Všemilech se konal každoroční Country festival. A jak jsme tak ráno čekali před hospodou na sluníčku a snídali pivo, přijela podivná bílá Dáčie a z ní vystoupil maník s holkou, která měla postavu statné české selky a i takový hlas. Maník vyndal z kufru futrál s kytarou a už si to šupendili naším směrem.
Zeptal se jestli někdo nosí ven pivo a na naši negativní odpověď (doslova: “Blbneš? Tohle neni alkron.”) reagoval tím, že kytaru a selku odložil k nám do trávy a vydal se do útrob knajpy, jako zlatokop.
Než dorazil se žejdlíkem, tak už jsme věděli, že se jmenuje Miki (teda já se to dozvěděl, někteří z ostatních ho znali již dříve), selka že se jmenuje Míla a bydlí s ním v Ústí, kde oba pracují.

Miki vyndal kytaru a pustil se do hraní. Takto jsme nějakou dobu vydrželi, než jsme se vydali na louku poslechnout si skutečné kytaristy.
Večer jsme opět zapadli sem do té putyky, ale bylo tam dost narváno a prostě tato “restaurace” nebyla na zájezdy připravena. Takže když nebyly skleněné půllitry, tak pivo nosili v plastových kelímcích.
Mě se to vůbec nelíbilo a měl jsem menší výstup s místním pinglem, nějakým Vodouchem (kdo zná tu kreslenou pohádku, teď taky ví jak vypadal), ale vše bylo v dobré obráceno, když jsem mu slíbil, že budu za každé pivo platit o tři koruny více, když mi ho přinese ve skle. Takže jsem jako jeden z mála měl u stolu půllitr a ostatní konzumovali z plastu.

Bylo to velmi poetické odpoledne, které skončilo v ranních hodinách, po konzumaci většího než malého množství piva a se dvěma novými přáteli a ochraptělými hlasy od hlasitého zpěvu (po šestém pivu, vám vše připadá jako zpívání).

Jejich vztah, který vydržel déle než jsme všichni očekávali, asi už tenkrát nejlépe vystihl Bába, který se obrátil na Mikiho se slovy:
“Tvoje bába je podpantoflák.”