Tohoto Silvestra jsem si všiml, že asi stárneme. Většina z nás již přijela s partnerem a nebo autem. A někdo obojí.
Já přijel s partnerkou, Bába autem a Pivín takovou modrou divnou věcí z plastu se čtyřmi koly, co strašně smrděla, těžko říci jestli to bylo auto. Poprvé se také stalo, že nebylo kde zaparkovat.
Šárce stále ještě bylo šestnáct a aby mohla s námi jet, musel jsem se předtím seznámit s její mámou, přiznávám, trochu mě to vyděsilo, ale kdo se bojí nesmí na Silvestra.
První, pro mě novou věcí bylo, že jsem se nemohl při oslavě věnovat lahvi ferneta jako obvykle, ale že si pozornost vyžadovala jiná osoba. Dá se na to zvyknout, hlavně v noci.
Ale něco se prostě nemění, jako třeba Chřestýš, který se začal okamžitě shánět po něčem k pití, přičemž ho zaujala na okně odložená lahvička francovky, kterou si Diegův táta mazal nohy.
A se slovy: “Alpa, to je máslíčko, jen tam vklouzne.”, ji do sebe vyklopil.
Co se také nezměnilo, byli vtipy Diegova otce. Například sádrový realistický odlitek šišky salámu, nabarvený hnědou barvou, visící na WC s cedulkou:
“Lepší salám na hajzlu, nežli hovno ve špajzu.”, byl jen jednou z podobných věcí, nacházejících se v celém domě.
Takže jsme jako obvykle zasedli v kuchyňo-obýváku a jali se diskutovat o všem co se nám za posledního půl roku stalo a prokládat to vtipy.
Jelikož Šárka zde byla nová, velmi ji udivilo, proč prý se smějeme číslům, které občas někdo řekne.
To totiž bylo tak: jelikož jsme spolu trávili dost času a vtipů jsme znali strašně moc a říkat je celé bylo zdlouhavé, a občas kvůli vypitému alkoholu i obtížné, některé jsme si očíslovali a pak jen říkali číslo.
Kvůli vtipu č. 13 mi ostatně všichni začali říkat Morbid. A možná ještě kvůli několika dalším číslům.
Nebylo dokonce výjimkou, že když například někdo jiný řekl: “Třináct!”, tak místo smíchu mu bylo odpovědí trapné mlčení s upřesněním, že on to neumí tak podat. Prostě ten byl můj a já to uměl líp.
Pak zapadlo a vyšlo slunce, den druhý.
Ráno přišel z venku se spacákem nabaleným na sobě Pivín a nadával, že v tom skleníku vůbec není teplo a nechápe proč se vlastně něco takového staví. Jaksi mu večer v opojení nedošlo, že ve skleníku bude stejná zima jako v té jeho plastové šílenosti na kolech v které chtěl přespat a v které si nemohl natáhnout nohy.
Grog zajistil rozmrazení a záchranu zdraví, jak fyzického, tak duševního. Zbytek rumu již jen dokonal dílo zkázy.
Ten rok byla vůbec taková zima, že ani rybník nezamrzl, takže ohňostroj se k velké radosti domorodců konal na návsi. Někteří skutečně i slovně ocenili, že jim lufťáci z města přijeli ukázat, jak se dělá bordel.
Tehdy, asi poprvé, jsem zůstal v Holanech déle. Bába také. Dokonce jsme tam zůstali do třetího, kdy má Šárka narozky. Hned ráno na mě Bába vykouk ze dveří pokoje kde spal a celej říčnej mi ukazoval, ať se jdu podívat, že má dárek pro Šárku. Vytáhl z báglu porcelánový hrníček s talířkem a jak mi to podává, tak to upustil. Já ztuhl a Bába se začal chlámat smíchy a hulákat: „Tvoje bába se rozbije, to je nerozbitná keramika, vole!“
Sebral jsem to ze země, hodil po něm a přiznal se, že já pro ní nemám ani takovou kravinu. Bába zamumlal něco o kreténech, vyhrabal klíčky od svýho warťase a že pojedeme do Lípy něco koupit. Koupil jsem stříbrný řetízek s náušnicemi.
Bába se už od rána těšil jak malej, až ji vystraší tím nerozbitným porcelánem. Hned jak jsem večer popřál já, už se hrne s hrníčkem a talířkem, podává to Šárce a pouští. Už se chystá na smích, ale místo toho z něho najednou vypadlo: „A kurva.“. Talířek se rozštíp vejpůl. Jak se Bába šklebil, tak jsem se já řehtal.
Zamumlal: „Tvoje bába je nerozbitná.“, a celý večer s ním nebyla řeč.
Hrníček ale přežil a mám pocit, že nám někde překáží dodnes. Je prostě nerozbitnej.
Jo. Ještě tu třináctku:
Jdou dva američtí vojáci po Vietnamu a jeden říká:
„To neuvěříš, jakou jsem měl babu.
Sice Vietnamka, ale nádherná plná postava, trojky kozy. Bušili jsme do toho celu noc.“
„Fakt?“, říká druhý, „A kou…. ti ho?“
„Ne.“, smutně odpovídá druhý.
„Neměla hlavu.“