Silvestr byl vždy tradiční a důležitou akcí našich životů, ovšem omrzliny způsobené opileckým potácením po zimních ulicích nás přivedli na myšlenku, že v létě by mohla být oslava silvestra sice netradiční, ale zato mnohem zábavnější akcí.

Slovo dalo slovo a termín byl stanoven na poslední červnový víkend a místo setkání více méně stejné jako na zimní – obec Holany, ale nikoli již v Diegově doupěti (letní a víkendové sídlo rodiny Prokšovy), ale skalní převis kousek za obcí směr Doksy.

Při plánovaní akce v naší děčínské oblíbené hospodě Latrína, došlo ovšem ke komplikaci, tedy kromě standardní podnapilosti. Já, Bába a ještě jeden človíček, jehož přezdívku si již nevybavím, protože Kuře se s ním nedlouho poté rozešla a již jsem ho nikdy neviděl, jen si pamatuji, že měl bílého špice, jsme nemohli jet s ostatními již v pátek odpoledne, ale museli jsme jet až v sobotu ráno.

Ale on to až takový problém nebyl, štěstí totiž přeje připraveným.

Sobota

Kdo to nezná, tak mu musím trochu osvětlit cestovní anabázi vlakem z Děčína do Holan. To že se v České Lípě musí přesednout na osobní vlak směr Lovosice je pouze drobnost. Větším problémem je, že musíte vystoupit v zastávce Zahrádky, která je nejen asi kilometr od obce Zahrádky, ale navíc asi čtyři kilometry od obce Holany.

Je jasné, že na takovouto anabázi je potřeba se vhodně zásobit potravinami a hlavně pitím, aby člověk nepadl dehydratací nebo hlady.

My zkušení zálesáci jsme samozřejmě nic nepodcenili a na vše se vhodně připravili, proto mě nepřekvapilo, že se Babson na nádraží dokolíbal s obrovským báglem na zádech a kolem krku měl takový kožený měch, obsahu asi dva litry s náústkem. S dotazem jestli je tam rum, mě odbyl: “Tvoje bába je bernardýn.” A dodal, že jako intelektuál tam má samozřejmě bílé víno.

Tak jsem ho potěšil, že jsem v kantýně koupil kilo škvarků, které se k té intelektuální debatě a bílému vínu budou náramně hodit.

Když již do odjezdu vlaku zbývala minuta, jsme si vzpomněli, že s námi měl jet i ten kudrnatý blonďák se svým psem a že mu nikdo vlastně o cestě nic neřekl, jen to že pojedeme z Děčína v tuto hodinu.

Když průvodčí zapískal a vlak se začal rozjíždět, uviděli jsme ho, jak si to metelí po nástupišti i se svým psem (tehdy tam ještě nebyl podchod mezi nástupišti, jak je tomu dnes) a volá na nás, že vůbec netuší kam má jet.

Tak jsme na něj křičeli, že musí přestoupit v České Lípě, zastávka se jmenuje Zahrádky a musí se doptat kudy do Holan.

Vlak nabral rychlost a my s přesvědčením, že se s ním vidíme naposledy, jsme mu zamávali bílým kapesníkem. No, jak nás znám, tak asi bílým nikoli, ale určitě jsme mu zamávali.

Kupodivu jsme zvládli zrychlený přestup v České Lípě, nezapomněli se v nějaké blízké hospodě (nejspíše proto, že jsme tam žádnou neznali) a dokonce šťastně dorazili do malebné zastávky Zahrádky u České Lípy. Z ní jsme se vydali pomalým a rozvážným krokem přes pole směr kostelní věž, která byla v dáli vidět.

Po tříkilometrové vysilující cestě jsme upocení a utrmácení dorazili cca v devět hodin dopoledne k prvnímu rybníku, kterých je kolem Holan větší než malé množství.

Jelikož nám bylo jasné, že v místní občerstvovací stanici ještě bude zavřeno, shodili jsme bágly a svá mohutná (samozřejmě svalnatá) těla do trávy.

Nyní došlo na naše připravené zásoby, já vyndal pytlík s osolenýma škvarkama a zapíjeli jsme je bílým vínem.

Bylo krásné slunečné ráno. Ptáci zpívali a nám se začínal svět zdát o něco veselejší než  obvykle.

Jen ti ptáci nás nějak vyrušovali v našem vinném oparu a rušili naši intelektuální rozpravu o Jaroslavu Vrchlickém a jeho baladě o hovně, ze které jsme si sice nepamatovali ani rým, ale zato jsme dokázali vymýšlet vlastní.

V tom si Babson vzpomněl, že má sebou bouchací sirky, na půlnoční ohňostroj. S rozmáchlým gestem si přitáhl svůj bágl, vytáhl krabičku,  jednu z ní hned zručně vytáhl, škrtl o krabičku sirek a se slovy: “Tvoje bába je pták”, ji hodil tam odkud se ozýval ptačí zpěv.

Po chvilce se ozvala rána, vylétlo pár peříček a už nás nic nerušilo v našem rozjímání a vychutnávání si nedotčené přírody.

Asi po hodině nás napadlo, že už by mohla otvírat zdejší osvěžovna a tak jsme neochotně posbírali odpadky a bágly a vydali se směr náves, kde jsme očekávali, že přeci jen nějaká bude.

A štěstí nám přálo, než jsme došli na náves, kousek za místní školkou jsme narazili na “restauraci”, před kterou byly dvě modré podivnosti, které upoutali naši pozornost. Jedno byl zajímavý architektonický pokus o umění ve tvaru skalky a rybníčku, obložený modrými skleněnými destičkami (asi mozaika) a bez vody. Druhou podivností byla modrá postarší audina s rozbitým zadním sklem.

Důležitější ovšem byl stůl s lavicemi stojící přímo u vchodu, na který jsme se s úlevou vrhli po naší cestě (cca 300m).

Po chvíli se z “restaurace” vynořil člověk velikosti středního hrocha s velmi prořídlými zbytky vlasů na hlavě, pečlivě učesanými v několika řadách na zátylek.

Jeho nevrlé zavrčení jsme si vyložili jako žádost o objednávku a objednali si dvě piva.

Ještě než jsme je stačili dopít, objevil se Čára s kytarou přes rameno. Už měl pod převisem také nepřekonatelnou žízeň a hlavně věděl, kdy se otvírá, protože jak jsme se později dozvěděli, seděl zde v pátek až do zavíračky.

Postupně se doloudali všichni. Už si ani nevzpomínám kdo všechno tu byl, ale určitě Diego (ten tu měl ostatně domovské právo), Kuře (ta Kuře), Pivín, Chřestýš, Prcek a určitě další.

O čem jsme diskutovali a co jsme řešili si teď, po dvaceti letech, nevzpomenu. Jen mi uvízlo v paměti, že tam, co jsme seděli, visela cedule na které byli křídou napsány základní potraviny a jejich ceny:

Březňák – 12

Rum – 11

Tlačenka – 20

Z této cedule jsme bystře usoudili, že když místo piva budeme pít rum, tak ušetříme, což jsme všichni svorně udělali.

Jak tak sedíme a koukáme, najednou se blíží náš ztracený kudrnáč se svým bílým špicem. Kuře, která si najednou vzpomněla, že měl přijet s námi, ho utíkala přivítat.

Orientační smysl našeho kamaráda mě tehdy udivil (navíc to byl pražák). Nevím jestli bych neskončil už v Děčíně v nějaké knajpě, nejspíš na Latríně.

Ovšem když se blížila dvanáctá hodina a každý jsme ušetřili asi pět korun, začali jsme se cítit velmi nejistě, což podle nás bylo ze sluníčka a bylo potřeba se někde poblíž osvěžit.

Placákovi (tak se jmenoval ten střední hroch) jsme oznámili, že se jdeme vykoupat a že mu to pak zaplatíme. Odsouhlasil nám to slovy, že na nás sere.

Tak jsem šli zpátky tam, kde jsme si ráno s Babsonem užívali nedotčené přírody. Nyní jsme se ovšem svlékli do trenek a šli si zaplavat, kupodivu se nikdo neutopil a tak jsme si hodili šlofíka a ve tři hodiny šli zpátky do občerstvovny u Placáka.

Když jsme se blížili, tak se kolem nás prořítila ta modrá podivnost s vyraženým oknem, za jejímž volantem seděl Placák.

Lekli jsme se tudíž, že je zavřeno a my umřeme žízní.

Když jsme dorazili na své místo (stůl s lavicemi pod cedulí s cenami), vysvětlil nám jeden místní, sedící vedle, že Placák za chvilku zase přijede, že se jen jel projet, protože ho někdo v hospodě nasral.

Když jsme se zeptali na vyražené okno, tak to prý ho někdo nasral předevčírem o něco více a vyrazil ho pěstí. Prostě sympaťák. (Nemyšleno ironicky, s Placákem jsme se spřátelili a dokonce jednou jsme za ním jeli do jiné vesnice, v které měl jinou hospodu, protože z Holan ho vyhodili po té, co pěstí přerazil desku obecního kulečníku.)

A opravdu za chvilku modrá podivnost s hvízdáním pneumatik dorazila a uklidněný (tedy maximálně jak u něj bylo možné) Placák na nás zavrčel a každému přinesl rum.

Tato příhoda nás inspirovala ke společnému uměleckému dílu a složili jsme píseň na hudbu Vypsané fixy:

Seru si to v bleďe modrý audině,

zadní sklo mám vyvalený na klíně.

Jaká by to asi byla paráda,

kdyby se mi vyvalilo na záda.

A veeeejš!!

Placák byl naším uměleckým dílem tak překvapen, že nám každému šoupnul po jednom rumu a napsal je na lístek.

Ale to už se pomalu začalo stmívat (asi k desáté večer) a tak jsme se vydali pod převis něco pojíst a hlavně o půlnoci udělat pořádný ohňostroj, na který se každý připravil.

Ohňostroj jsme začali přesně na  čas, asi ve tři čtvrtě na dvanáct.

Každý měl několik rachejtlí, bouchacích sirek a flašku šampáňa, nebo piva.

Uprostřed louky jsme rozestavili rachejtle a zapálili. Každému tam bylo minimálně něco přes dvacet a každý již měl i solidní zaměstnání, ale v té chvíli nám zase bylo všem patnáct a začali jsme dělat jednu skopičinu za druhou.

Mě osobně utkvělo v hlavě, jak Diegovi došly rachejtle a začal pobíhat od jednoho k druhému se šíleným výrazem v očích a křikem: „Dejte mi něco co bouchá!”

Abych ho zachránil před šílenstvím, škrtl jsem bouchací sirkou, kterou jsem držel o škrtátko a jak začala syčet, podal jsem mu ji do ruky s uklidňujícími slovy: „Na, za tři vteřiny ti to bouchne.”

Asi ho to opravdu uklidnilo, protože další už nechtěl.

Když se, po cca dvaceti minutách, začala na blízké silnici zastavovat auta a hrozilo, že někdo zavolá hasiče, usoudili jsme, že už bylo zábavy dost (navíc nám už došlo vše co bouchá).  Uchýlili jsme se k táboráku, kde jsme za zvuku kytar a zpěvu (Kuře uměla skutečně pěkně zpívat) vydrželi do ranních hodin. Pak jsme zalezli do spacáků a odpočívali, dokud Placák neotevřel osvěžovnu.

Neděle

Placák asi otevřel včas. Možná proto, že přespal ve své audině. My dorazili o chvilku později. Do odjezdu vlaku nám ještě nějaký čas zbýval. Jen Pivín měl naspěch, že mu to do Lípy jede už za hodinu, což je skoro akorát čas dojít na nádraží.

Jenže Placák mu udělal trochu čáru přes rozpočet, když mu donesl plný pivo, ze slovy že se nebude furt courat ven, o tom že by ho mohl odnést  a dát někomu jinému, nikdo ani nepřemýšlel. Takže se Pivín pustil do dalšího piva s tím, že to nestihne a vlak mu ujede a bude holt muset jet dalším. Ještě že tam měl kamarády jako je Diego, ten nelenil a do piva mu hodil kostku cukru, Pivínovi přišlo líto zkazit pivo a tak ho vzal na ex, aby se cukr nestihl rozpustit, a vyrazil na vlak.

My ostatní také pomalu dopili tři čtyři kousky a vyrazili na nádraží. Jak už to bývá, cesta zpátky nebývá tak veselá, ale přesto jsme ještě provedli zhodnocení celé akce v naší oblíbené hospodě Latrína.

Jak jsem se dostal domu si již nepamatuji a obávám se, že jsem si to nepamatoval ani tehdy. Takto ostatně končila většina našich bohulibých akcí.

Jednu sobotu ve Všemilech (kde taky jinde, že), jsme výjimečně nebyli na koupališti, ale v jiné hospodě. Už nevím jak se tam říkalo, protože nebyla otevřená dlouho (údajně byla pak zavřena i s majitelem), ale je to první dům po levé straně u silnice, když vjíždíte do Všemil od Srbské Kamenice. (Dodatečně jsme si společně vzpomněli, že hospoda se jmenovala Sucháč, asi díky kvalitní a rychlé obsluze)
Byl to ale určitě poslední víkend v srpnu, protože ve Všemilech se konal každoroční Country festival. A jak jsme tak ráno čekali před hospodou na sluníčku a snídali pivo, přijela podivná bílá Dáčie a z ní vystoupil maník s holkou, která měla postavu statné české selky a i takový hlas. Maník vyndal z kufru futrál s kytarou a už si to šupendili naším směrem.
Zeptal se jestli někdo nosí ven pivo a na naši negativní odpověď (doslova: “Blbneš? Tohle neni alkron.”) reagoval tím, že kytaru a selku odložil k nám do trávy a vydal se do útrob knajpy, jako zlatokop.
Než dorazil se žejdlíkem, tak už jsme věděli, že se jmenuje Miki (teda já se to dozvěděl, někteří z ostatních ho znali již dříve), selka že se jmenuje Míla a bydlí s ním v Ústí, kde oba pracují.

Miki vyndal kytaru a pustil se do hraní. Takto jsme nějakou dobu vydrželi, než jsme se vydali na louku poslechnout si skutečné kytaristy.
Večer jsme opět zapadli sem do té putyky, ale bylo tam dost narváno a prostě tato “restaurace” nebyla na zájezdy připravena. Takže když nebyly skleněné půllitry, tak pivo nosili v plastových kelímcích.
Mě se to vůbec nelíbilo a měl jsem menší výstup s místním pinglem, nějakým Vodouchem (kdo zná tu kreslenou pohádku, teď taky ví jak vypadal), ale vše bylo v dobré obráceno, když jsem mu slíbil, že budu za každé pivo platit o tři koruny více, když mi ho přinese ve skle. Takže jsem jako jeden z mála měl u stolu půllitr a ostatní konzumovali z plastu.

Bylo to velmi poetické odpoledne, které skončilo v ranních hodinách, po konzumaci většího než malého množství piva a se dvěma novými přáteli a ochraptělými hlasy od hlasitého zpěvu (po šestém pivu, vám vše připadá jako zpívání).

Jejich vztah, který vydržel déle než jsme všichni očekávali, asi už tenkrát nejlépe vystihl Bába, který se obrátil na Mikiho se slovy:
“Tvoje bába je podpantoflák.”

Dlouho jsem přemýšlel, jestli tuto kapitolu zařadit, či nikoli. Nakonec zvítězilo mé přesvědčení, že život se má brát tak jak jde. Pokud chcete jen veselé čtení, tak to klidně přeskočte.

Bylo to také to první léto, kdy jsme trávili veškeré víkendy na koupališti ve Všemilech. Tuto sobotu jsme tam také byli a to ve větší než malé bandě.

Ráno, když jsme se vlekli po páteční pitce do knajpy k Pedrákovi na snídani (litr piva a dost), jsem tam uviděl zajímavou figuru, která na nás halekala už z dálky. Já ho tehdy viděl poprvé, ale Bába, Želva, Diego a i ostatní určitě ne.
Vypadalo to dost zajímavě, vytáhlá figura v černožluté přiléhavé cyklistické kombinéze, která ukazovala i to kdo je jaký chlap, s cyklistickou přilbou na hlavě zalamoval palce s vandráky v zelených maskáčích a kanadách.
Bába nás seznámil, byl to nějaký Honza Lívanec, který si jen tak po ránu vyjel na kole do Jetřichovic a Hřenska. Poseděl s námi na snídani a zůstal tam i po tom, když my jsme vyrazili na nějaký výlet (vzhledem k tomu, že jsem se přidal také, tak to musel být nějaký krátký výlet po rovině).

Když jsme odpoledne kolem třetí dorazili zpátky do knajpy, vypadalo to jako by na ni sedl černý mrak. Pedrák na naše zvolání: “Kde jsou ti zmrdi” nereagoval a jen se zamračením nám sdělil, že Honza když jel od tam dolu do Jetřichovic to strhl před autem a je v Děčíně v nemocnici s rozbitou lebkou.

Přesto, že jsem ho viděl ten den poprvé tak ve mě hrklo. Víte ve dvaceti si často myslíte, že jste nesmrtelní a každý důkaz, že tomu tak není vás vykolejí.
Potichu jsme si sedli ke stolu a usrkávali pivo. Za další hodinu, šel Pedrák volat do nemocnice (tehdy ještě nebyly mobilní telefony a signál v každé vesnici, jak je tomu dnes).
Když se vrátil, nic neřekl, postavil před každého panáka, nalil do něj Beama a řekl:
“Dneska je to na mě.”

Všem nám bylo jasné co se stalo, ale nikdo neměl odvahu to říci.

Až Bába prohlásil:
“Tak, a je po Lívancovi.”
Pak jsme si připili.

S Pedrákem se vídám dodnes, ale to co tehdy řekl: “To je na mě.”, jsem od něj již nikdy neslyšel.
Po nějaké době vyrobil Diego se Želvou dřevěný kříž na který vypálili “Honza Lívanec” a ten dali k tomu stromu, do kterého tenkrát vrazil.
Pokud pojedete do Jetřichovic přes Všemily, tak se schválně koukejte když budete sjíždět z kopečka do aleje, tak v první zatáčce, když už nad sebou skoro vidíte hotel Belevue, někde tam mezi stromy je ten kříž dodnes. Ano je už oprýskaný a jméno možná nečitelné, aby také ne, je to přeci jen již dvacet let.

V tomto příběhu Bába nefiguruje, ale jelikož se v něm objevují další osoby, které jsme společně znali, musím vám ho vyprávět.

Na Latrínu také chodívala  má sestřenice Evkyns (ze Žlebu, divná čtvrť), která jakožto keramička s maturitou pracovala u policie (a to docela dlouho minimálně přes deset let) a tato má sestřenice se více než skamarádila se synovcem majitele Latríny Réňou (o několik let později jsme jim s Bábou byli na svatbě a dnes mají dvě velké holky a stále bydlí ve Žlebu, což je stále divná čtvrť).

Jednou jsme naplánovali společný víkend na Dolský mlýn u Jetřichovic.

Evkys říkala, že pozve i kamarádku z Prahy, nějakou Kuře, což měla být velmi chytrá, pohledná, zábavná slečna, která navíc umí hrát na kytaru a hezky zpívá. Jedinou vadou mělo být to, že přijede se svým klukem.

Slovo dalo slovo, ale jelikož já sem měl skutečnou práci (Evkyns jak jsem psal dělala u policie a Réňa byl šífák), tak jsem mohl jet až v sobotu ráno a nikoli s ostatníma v pátek odpoledne.

Takže v sobotu ráno kolem osmé jsem dorazil na Vysokou Lípu a sešel dolu do Dolského mlýna, kde na mě vzorně čekal Réňa (bylo to dle domluvy, ale víte jak to je, nečekal jsem to, Réňa je prostě karakter) a dovedl mě pod převis, kde vegetili už od pátku.

Jak jsem se později dozvěděl, namluvila Evkyns Kuřeti, že má milého, chytrého a sečtělého bratrance Míšu, s kterým si ona, jakožto začínající novinář, určitě bude mít o čem povídat. Netuším kde to vzala a co ji napadlo roztrušovat o mě takovéto lži.
Tuto svou pověst jsem navíc po příchodu uvedl na pravou míru, protože jsem jen řekl “Ahoj.”, hodil na zem svůj baťoch, v kterém měla babička kdysi brambory a na Evkyns, která se hrabala ze spacáku jsem zahlaholil:

“Evkyns! Kde máš ten rum, cos slíbila?!”

Když odpověděla, že mi ho dá, jen co vyleze, jal jsem se připravovat snídani. Vytáhl jsem ešus, krabici mlíka, půlku jsem jí nalil do toho ešusu a přistrčil na oheň.
V té chvíli jsem si všiml Kuřete, vysoké macaté (tak akorát, jen plácnout) slečny s blond vlasy na mikádo, která na mě nevěřícně zírala zelenýma očima a vedle stojícího jejího kluka, který proti nám ostatním vypadal nadmíru podvyživeně a který v ruce svíral vodítko od malého bílého špice. Jakou měl ten špic bílou a kudrnatou srst, tak takový měl ten kluk vlasy.

Evkys akorát vstala a podala mi láhev rumu, mléko se stihlo tak akorát ohřát, tak jsem kus toho rumu nalil do něj a přidal několik kostek cukru. Vyjevenému Kuřeti jsem podal láhev a zeptal jsem se jí jestli si nepotřebuje vyčistit zuby.
Trochu nepřítomně si lokla z lahve což zahnalo ten její vyjevený výraz, ovšem ten teď nasadil ten kudrnáč vedle ní.

Abych uvolnil atmosféru, tak jsem položil intelektuální kontrolní otázku:
“Jak zabijete nejvíc much jednou ranou?”

Což nikdo z přítomných nevěděl a musel jsem jim vysvětlit, že musí plácnou somálské dítě lopatou do ksichtu.

Nejsem si jist, ale možná již zde mi začali říkat Morbid.
Tak jsem se seznámil s Kuřetem (jak jsem zjistil později Bába a ostatní ji znali již dříve), která pak s námi jezdila na různé akce dalších minimálně pět let, než se naše cesty definitivně rozešly. Když na to tak vzpomínám, byla to tehdy, když jsem ji poprvé uviděl, asi nejdelší doba, kdy byla zticha.