Už nevím jestli to bylo ten samý víkend nebo až ten další, ale muselo to být v sobotu.

Bába ještě s někým podnikli nějaký výlet, kterého jsem se nezúčastnil, poněvadž mi to přišlo moc do kopce (teď mi není jasné proč se ho zúčastnil Bába, možná v tom byla ženská) a tak jsem šel hlídat místa do knajpy na koupališti, aby si bylo večer kam sednout.

Chtěl jsem posnídat a tak jsem si Pedrákovi řekl o prázdný půllitr, velkýho ruma a cukr. Jeho výraz, který říkal něco o magorovi jsem ignoroval. Ovšem když jsem vytáhl z báglu krabici mlíka, otevřel ji nožem a nalil ho do půllitru, už to neříkal jen jeho výraz, ale i jeho hromový hlas.

Co se dá dělat, kdo si nikdy nedal medvědí mlíko k snídani, nepochopí.

Jak si tak sedím a popíjím bílý sajrajt z půllitru, přichází něco, co jsem několik let neviděl. Představte si velký, přes dva metry dlouhý trám nastojato, který má nahoře světle hnědou pucvol spadající dolu jako vodopád, pod ní skobu a přes rameno dvanáctistrunnou kytaru. Tak to je Čára, kterého jsem poznal kdysi ještě na učilišti. Byl o dva roky starší a kupodivu mě nešikanoval.

Spolu s ním šel, taky s kytarou přes rameno, Jean-Claude Van Damme. Čára mě uviděl a vzpomněl si že můj ksicht už kdysi viděl a tak zahlaholil „Ahoj!“ a hrnul se na volnou židli, zarazil se až když uviděl co piju a zeptal se jestli mi slouží duševní zdraví. Moje prohlášení, že je v tom rum, ho uklidnilo a posadil se. Pak mi představil Jeana-Clauda, což nebyl ten známý herec, ale pouze kamarád Okšmír, který tak jen vypadal.

Vobjednali si na mě pivo a dali se do hraní. Takto jsme strávili v příštích letech nespočet víkendových dní i nocí.

Po pár songách a pivech konečně dorazil Bába, kterému jsem nové kolegy představil, což kvitoval slovy: „Tvoje bába je Okšmír. A tohohle sem už taky někde viděl.“ A večer jsme začali několika zmrdy.

S tímto se mi vybavilo, že z Okšmíra se vyklubal největší nahrávač na slovní smeče. Ne, že by to dělal schválně, prostě to má od přirození.

Jako jednou o několik let později, když jsme jeli společně někam vlakem, koukám jak má Okšmír u pasu nůž jak mačetu a nad kolenem má pochvu řemínkem přivázanou k noze.

Všiml si mého pohledu a odvětil:

„No co, mám to dlouhý a musím si to přivazovat ke stehnu, aby se mi to nebimbalo.“

Když viděl jak mi zajiskřilo v očích a nadechuji se abych kontroval, usadil mě:

„A drž hubu, nebo to vyndám a narvu ti to do krku.“

Uznávám, že tím mě odzbrojil.

Babsona jsem poznal v hospodě Latrína v Děčíně koncem roku 1994. Byl to rok, který jsem strávil v Litoměřických kasárnách, kde jsem plnil svou občanskou otrockou povinnost, tzv. základní vojenskou službu.
Jelikož jsem měl poměrně dost vycházek a jelikož nebylo daleko z Litoměřic do Děčína, trávil jsem vycházky na Latríně (moje máma nadávala, jak jsou na nás na vojně zlí, že nás nepouští z kasáren a že jsem se už dva měsíce neukázal doma).
Takže několikrát týdně jsem hned po odpoledním nástupu seběhl z kasáren kousek dolu na autobusové nádraží, odkud odjížděl autobus do Ústí a od tam pak vlakem do Děčína, v pět jsem už obvykle v uniformě seděl u žejdlíku.

A právě tehdy zde posedával kulaťoučký blonďák v mým věku, který mi připomínal Švejka. Netrvalo dlouho a dali jsme se do řeči. Dozvěděl jsem se, že on dosloužil před půl rokem a že zrovna hledá práci (hledal ji tam skoro denně a furt tam žádná nebyla, já ji tam později také nenacházel).

Takže brzy došlo na vyprávění toho, co jsme dělali před vojnou a přišli jsme na to, že naší oblíbenou činností byly výlety do okolní přírody (kdo nezná České Švýcarsko nepochopí) a že Bába bývá často ve Všemilech. A když jsem tam prý nebyl tak jsem houby tramp. Doslova: “Tvoje bába je tramp.”

Takže není divu že jsme hned na jaře vyrazili směr Všemily (vojenskou službu jsem ukončil 8.1. 1995, přičemž ostatní už na vánoce, jen já jsem byl u velitele tak oblíben, že jsem nasluhoval).

Sraz jsme měli u autobusu a Bába na mě koukal trochu vyjeveně (já nikdy nebyl moc vandrák nebo tramp jak se tehdy odborně říkalo). Moje oblečení sestávalo z bílého plstěného klobouku s kratší střechou, tzv. australáku, flanelové košile s vyhrnutými rukávy, starých džín o několik centimetrů širších než by měly být (což při mé nadváze vypadalo velmi podivně), zavěšených na vojenských kšandách a starých hnědých kanadách po mém tátovi. A asi nejvíce s Bábovou vzorně sbalenou usárnou kontrastoval můj batoh s kovovou kostrou, který moje babička používala několik posledních let na brambory. Vypadal jsem spíš jak nádeník z australského ranče než pravý český tramp. A to mi vlastně zůstalo navždy. Nikdy jsem na rameni nenosil znak nějaké osady a nikdy jsem nepochopil, proč si u slavnostního ohně nemůžu otevřít lahváče sekyrkou.

Do Všemil jsme dorazili pozdě odpoledne a vydali se od zastávky (poslední před Jetřichovicemi) dolů z kopečka na místní koupaliště, kde prý je to nejlepší trampský místo široko daleko, což se později potvrdilo, protože nikde jinde jsem nikdy neviděl větší koncentraci trampů na metr čtvereční. Když jsme přešli přes brod Kamenice stáli jsme u koupaliště a kempu. Bába familiérně zamával pánovi vykukujícímu z kasy koupaliště (jmenoval se Tůma a měli s manželkou ve správě koupaliště a kemp) a vyrazili jsme kolem bazénu ke knajpě, která už touto dobou docela slušně bzučela.

Jestli Bába něco uměl, tak vstoupit. Skutečně byl vždy nepřehlédnutelnou figurou. To se mu zadařilo i zde.

Rozrazil dveře, přehlédl lokál a na hospodského zařval: “Pedráku, kde jsou ty zmrdi?!”
Lokál ztichl a čekal co Pedrák (člověk s plnovousem a tetováním, připomínající trestance) udělá.
K údivu zmlklého osazenstva i mému zařval v odpověď: “Už se na tom pracuje Bábo!!”
Na to vyndal tři panáky a nalil je Jimem Beamem.

Aby bylo jasno, nebyli to poslední zmrdi ten večer ani víkend.

A jak to prý vzniklo?

Údajně byl prý Babson kdysi s někým domluvený, že se tam sejdou. Ti dotyční stále nejeli a tak si vždy jen povzdychl “Kde jsou ti zmrdi?”, no a Pedrák jako správný výčepní to vylepšil tím, že po každém vzdychnutí nalil sobě a Bábovi panáka Beama.
Nevím jestli se někoho tehdy dočkal či nikoli, ale tuto hlášku jsme pak používali všichni.

Vím co bys mi dnes řekl:

„Tvoje bába je mrtvá!“

Ale to víš, že se směju. Až mi tečou slzy. Chlapi přeci nebrečí.

S bohem Kamaráde. Vzal si ten život nějak zkrátka.

Už je to rok.

Je to rok, co jsem se dozvěděl, že kamarád, starší jen o půl roku, odešel. Odešel navždy a už ho nepotkám. Vím, že to patří k životu, vím i to, že ani já se tomu nevyhnu, ale když je to takto brzy, tak to člověka zarazí a donutí k zamyšlení nad vlastním životem.
Nepromarnil jsem ho? Snad ne. Mám rodinu, práci i čas na koníčky.
A co mám ještě? Přátele, kteří mi zůstali i po těch dvaceti letech, co jsme se s Bábou poprvé setkali a poprvé stanuli u autobusu do Všemil.

A jak to tehdy bylo?

To se vám pokusím vyprávět.

01 Kde jsou ti zmrdi?!

02 Čára, Okšmír a kytary

03 Evkyns, Kuře a bílý pes

04 Honza Lívanec

05 Miki a Míla

06 Letní silvestr, aneb cesta tam a zase zpátky

07 Bábova ségra

08 Zimní silvestr, aneb orgie na ledu

09 Medwěd v zimě

10 Evkyns tropí hlouposti

11 Druhý letní silvestr – Piráti

12 Virové onemocnění švestek

13 Druhý zimní silvestr – sázka na třináctku

14 Virové onemocnění švestek II – na každého jednou dojde