Tak je to tu zase!

Den, na který jsme se celý rok, vlastně půl rok, těšili.
Letní silvestr v Holanech a tentokrát prý v pirátském duchu!

Dokonce byla plánována, naštěstí neuskutečněná, pirátská bitva na rybníku. Obávám se, že kdyby k naplnění tohoto plánu došlo, museli bychom příště místo silvestra pořádat memoriál.

Já jako obvykle dorazil až v sobotu, kdy jsem při povinné zastávce u Placáka zjistil, že již nemá audinu, že vlastně nemá žádný auto a že je už rum dražší než pivo, takže šetřit se nebude. Po tomto průzkumu terénu jsem se vydal k převisu, kterému jsem od minulého silvestra říkali Uhasteto – podle skandování, které se ozývalo z nedaleké silnice při našem ohňostroji.
Bába mě uviděl a vyběhl mi naproti s hrstí plnou špejlí, na nichž byli upevněny papírové trojúhelníkové vlaječky s nápisem “Achtung Mine” a bez pozdravu mi je vrazil do ruky se slovy:

“Pokud se někde vyděláš, tak to zahrab a tohle tam píchni. Loni jsem do toho dvakrát šlápnul!”
Tak jsem přebral svůj díl vlaječek na celý víkend a šel se někde vyvalit. Cestou mě trochu zarazil ležící Diegův dobrman Cay [káj], který ležel uprostřed tábořiště a byl dokola ohraničen zapíchanými vlaječkami Achtung Mine. Asi aby do něj Bába nešlápnul.

Po půl hodině mi přišlo, že je nějak vedro a sucho, s čímž souhlasil i Čára s Okšmírem, takže jsme se přesunuli zpátky k Placákovi, kde nás postupně ostatní dohonili.
Přestože jsme nešetřili jako loni, po nějaké době jsme začali ze sluníčka být malátní a bylo nutné se přesunout k vodě.
Bába se jako obvykle položil zády na vodu, ruce založil na hrudi a zůstal tak nehybně plovat na hladině. Nikomu jinému se tento styl, řečený bójka, nedařil. A tak Želva, asi jeden a půl metrický človíček (1,5m vysoký, 1,5m široký a 1,5 metrického centu těžký) usoudil, že bychom mohli dělat akvabely.
Vzhledem k našim tělesným kvalitám mě to dost udivilo, ale zase na druhou stranu v dohledu nebyl nikdo, koho bychom tím mohli vyděsit, tak jsem se přidal.
Nejlepší co se nám dařilo byla sestava leknín. To se ve vodě postavíte proti sobě a uděláte půl kotoul, tak abyste byli hlavami dole, pokrčíte nohy v kolenou a stáhnete si plavky.
Bohužel já jsem byl z této sestavy nakonec vyloučen, protože prý žádný leknín nemá tak chlupaté lístky.

Po tomto kulturním zážitku, jsme se opět přesunuli k Placákovi, kde na nás čekal kamarád z Lovosic Prcek, který dorazil ve své Škodě 100, kterou všichni přátelsky přezdívali hundrtka. Původně prý byla světle modrá (doloženo předložením technického průkazu vozidla), ale pro hippies malůvky, které společnými silami vytvořili Diego s Chřestýšem to nebylo poznat.

Výhodou přítomnosti bojového vozidla pěchoty bylo to, že po kulturním večeru se zpěvy, nebylo nutno absolvovat skoro kilometr a půl pěší tůry k Uhasteto.
Jenže pasažérů bylo jaksi více než mohla chudinka hundrtka pojmout, navíc někteří (jako třeba pozdě dorazivší Dakota) ještě se zavazadly.
Ale každý problém má jedno rychlé a obvykle špatné řešení. Prcek umně připevnil bagáž gumacuky na střechu, kufr i kapotu (kdo neví, tak škoda hundrt má motor vzadu a kufr vpředu) a ostatní se snažili zaujmout nějakou přepravní pozici.
Místo na báglech vpředu na kufru obsadil Chřestýš s prohlášením, že bude navigovat. Já s Dakotou jsme omrkli narvaný vnitřek a usadili se na bágly vzadu na kapotě.

V první zatáčce od hospody málem došlo k tragédii, protože uprostřed silnice klidně spal ve spacáku Želva. Naštěstí navigátor včas vydal povel k zastavení, Želváka vzbudil a vzal k sobě na palubu.
Při jízdě přes Holany nás napadlo, že bychom ještě mohli pozvednout kulturní vzdělání místního obyvatelstva a začali jsme společně zpívat hity od Daniela Landy. Naše snaha byla samozřejmě po zásluze několikrát odměněna. Nejmírnější výrok asi byl, že jsme kreténi a nemáme dělat hovadiny od jedné milé stařenky (možná jí bylo padesát, ale víte jak to je, když je vám dvacet).

Naprosto nechápu jak je možné, že se nikomu nic nestalo, asi nás hlídal svatý Březňák.

Na louce před převisem probíhal opět nezbytný ohňostroj, který se co do rozsahu mnoho nelišil od toho loňského a někdy k druhé hodině ranní po nezbytném posezení u táboráku jsme zalehli.

Bohužel ne na dlouho, po chvíli mě probudil podivný pocit, že ležím ve vaně. A nebylo to daleko od pravdy, když jsem se probral, zjistil jsem, že nejen že ležím ve vodě, ale asi na mě někdo navíc pustil sprchu. Takovou průtrž mračen nám byl Thor dlužen.

Naštěstí si někdo vzpomněl, že kousek vedle je ve skále vytesána jakási jeskyně, spíše sklep a že bychom tam mohli v pohodě tu průtrž přežít. Posbírali jsme tedy saky paky, a jak se ukázalo později i paka, a šli.
A skutečně, byl tam ve skále vytesán malý chlívek, částečně rozdělen na dvě části a dokonce na zemi byla jakási sláma. V zadní části se usadili Prcek s Chřestýšem, v přední já a spol. Dokonce to vypadlo, že i usneme a bude klid. Jenže Chřestýš začal být nějaký aktivní a že prý jsme mokří a mohli bychom dostat zápal plic (přitom sám tam chodil ve slipech) a aby nás zachránil, rozdělal oheň. To že tam není žádný komín ani průduch, mu nevadilo.

Po podpálení ohně, k čemuž použil slámu z podlahy, došlo k tomu, že se ze sklípku stala plynová komora kterou jsme museli opustit. Ovšem kromě Chřestýše, ten byl na všechny druhy kouře zvyklý, hlavně na ty z travin. No nic, takže spát se nebude a bude se moknout. Už aby otevřel Placák.

Nakonec se mraky protrhaly, sluníčko se vyhouplo nad luka a Placák otevřel. Vzbudil jsem Bábu, který spokojeně chrápal, až se ze skal sypal písek, na jediném suchém místě široko daleko. Když se probral prohlásil:
“Tvoje bába je déšť.”

No, řeknu vám, rum mi snad nikdy nechutnal lépe.

Tož, tak je tu neděle a přes Latrínu zpátky do práce. Jen furt nějak netuším, kam se poděla ta původní pirátská idea.

Želva s Placákem připíjí na zdar celé akce