Jestli něco nemám rád, tak jsou to svatby. Nemám je rád skoro stejně jako pohřby. Obojí vypadá, že je to tak nějak na furt a že z toho není úniku.
Proto mě vcelku vyděsilo pozvání, které jsme s Bábou dostali, na svatbu Evkyns a Réni.

“Tvoje bába je svatba.”, prohlásil Bába a usoudil, že bychom tam měli jet.
Navíc bylo slíbeno několik sudů piva a oslava se měla odehrávat pod širým nebem.

Na obřad jsme naštěstí pozváni nebyli (asi bylo Evkyns jasné, jak reprezentativně bychom působili) a tak jsme s Bábou každý vyhrabali lepší boty, kalhoty a košili a vyrazili směr Nový svět, kde měla být ta veselice.

Po příjezdu jsem uviděl majitele Latríny Petra (strýc Réni), který akorát utíral pípu a chystal se narazit první sud. Přijeli jsme akorát.
Po pivní ochutnávce jsme pomohli s přípravou stolů a stanů a čekali na příjezd nevěsty a ženicha.
Réňu jsem poznal hned, přestože měl na krku pověšenou kravatu, ale s Evkyns jsem si nebyl jist, přestože jsme se znali od malička, tak asi poprvé a myslím že i naposled, jsem ji viděl v šatech.

Po slavnostním obědě (který jsem jako jeden z mála zapil litrem piva) se začaly přebírat svatební dary a otevírat přání.
Teprve v té chvíli mi došlo, že se asi něco takového na svatby nosí. Tak to si musím pamatovat na pohřby.

Babson to ovšem asi věděl, páč sám jedno takové přání připravil. Bylo to nakresleno jako pohřební parte a zakončeno slovy:
“… upřímnou soustrast přeje

Martin Pelikán”
Mě nenapadlo nic lepšího, než do nastalého smíchu prohlásit:
“Martin Pelikán je svině.”
V tom jsem si všiml jeho pohledu a rychle to zachránil:
“Ale Bába, to je kamarád.”

Moc jsem to nezachránil, ale po třetím zmrdovi se to srovnalo.

K večeru někdo založil táborák a někdo začal i hrát a zpívat, já stále jen chlastal. Dokonce se na stole objevila třílitrová lahev Grands whisky, do které jsem se okamžitě zamiloval. Tu lahev jsme ten večer vypili. Ale nějaký dobrák v nestřežené chvíli (možná střežené a jen já to přehlédl) ji po vypití doplnil jablečným moštem.
Nalil jsem si opět skleničku a jak jsem byl zvyklý to dělat s whiskey, tak jsem ji do sebe na ex kopnul. Nojo, ale na jablečný mošt jsem tedy ani náhodou zvyklý nebyl. Ještě štěstí, že se oslava konala venku, protože jinak bych poblil podlahu.

Také mě překvapil kamarád Ládík, který žil s mámou Evkyns (to byla moje sestřenice, ne Evkyns, nějak se nám to v rodině generačně posunulo), který najednou přijel na invalidním vozíku a bez nohou.
Znal jsem ho již asi dva roky a je pravda, že vždy kulhal, ale to že nemá nohy od kolen dolu jsem zjistil až teď. Ale jelikož je stejnej srandysta jako já, tak jsme toho hned využili a udělali jsme soutěž v přespolním běhu s vozíkem.
Nevím kdo vyhrál, ale Ládik byl asi pětkrát z vozíku vysypán. Což mu nevadilo a řechtal se tomu s náma ještě za týden, když jsme to opět zapíjeli na Latrínce.
Tak je tam a pánbůh mu pomož, ještě že je Réňa takovej „karakter“.
Ale, čas prověří každý vztah. Dnes je to dvacet let a mají dvě dospívající slečny a dům po mém strýci tam, kde i policisté chodí ve třech, ve Žlebu.