V tomto příběhu opět není Bába (a nedivím se mu, nechápu, že já do toho šel), ale objevuje se zde další figurka, která s námi tehdy jezdila a se kterou jsem v kontaktu do dnešních dní.

Už na zimním silvestru přišel Miky se šíleností, že prý v lednu je smutečka za Béďu, na kterou bychom jako praví trampové měli jet (nevím jak ho napadlo, že jsem pravý tramp, ale oslovil s tím i mě). Asi jsem byl pod vlivem (ostatně jako často), protože jsem mu to odkýval.

Takže poslední víkend v lednu je každý rok Smutečka za Béďu, který byl někde od Slaného a poměrně mladý umřel. Jeho kamarádi každý rok v přibližné době jeho smrti jezdí na jeho symbolický hrob, který stále najdete kousek za Dolským mlýnem vedle kamenného mostu pod černým smrkem.

Sraz byl v pátek večer na konci ledna v hospodě Pražák v Jetřichovicích hned u autobusové zastávky (dnes je naproti infocentrum). A tak jsem si připravil zimní výstroj (aspoň jsem si to o ní myslel, protože jinak jsem byl, jako správný městský bručoun, celou zimu zalezlý) a vyrazil s Mikim a jeho družkou Mílou do Jetřichovic.
Dorazili jsme po setmění a v Pražáku to už řádně hučelo. Tak to jo, říkal jsem si, takhle by to asi šlo. Kamna hučela, několik maníků mlátilo do strun a tak jsem hodil bágl do rohu (byla jich tam už slušná hromada) a objednal si pivo.

Takto pěkně se ten výlet dařil asi do desáté hodiny, kdy ta nevrlá paní, co nám nosila pivo, to zkazila prohlášením, že končí a jde dom. Teď mi došlo, že venku je minus třináct a že tam asi někde budu spát.

Vedle Mikiho seděl takový veselý panáček s dlouhými vlasy do ohonu, v zálesácké košili z jelenice, jak ze starého westernu a hrál na kytaru. Ten se na mě zazubil a prohlásil:

“Neboj, já vás dovedu do byvaku.”
No, kdybych ho už znal lépe, tak by mě to neuklidnilo, ale tehdy jsem se uklidnil a šel jsem si pro bágl.

Tento mužíček si oblékl kožich z muflona nebo čeho, nasadil čapku z bobra, vzal svoji krosnu tvořenou dřevěnou kostrou z odkůrovaných klacků a svázanou koženými řemínky, na níž měl smotanou deku a další věci, vzal do ruky perkusní pušku stejně velkou, jako byl on sám (něco kolem metru a půl), kytaru ve futrálu hodil přes rameno a s širokým úsměvem řekl:

“Jdeme.”

A šli jsme.

Vyrazili jsme přímo rovně z Pražáku na sever, kde se proti jasné noční obloze rýsovaly siluety skal.
Medwědovo ujišťování, že zná krytý převis, kde budeme mít teplo a že tam trefí i po tmě, mě ještě stále uklidňovalo.

Ještě asi tak hodinu a půl.

Pak už ne.
Když jsme po druhý už došli na jednu křižovatku cest v lese a Medwěd potřetí ukázal doleva a řekl: “Tudy.”, dovolil jsem si zapochybovat a navrhnout, že bychom mohli jít tentokrát doprava, Medwěd odvětil:
“Vždyť jo.” a ukázal doleva.

Mno, nakonec jsme ho přehlasovali a šli doprava, kde po cca 100m jsme skutečně našli kůly zafutrovaný převis s vchodem krytým dekou.
Medwěd se zazubil a vítězoslavně prohlásil:

“Vždyť jsem vám říkal, že to najdu i po tmě.”

A tak jsme zalezli, rozdělali oheň a asi o půlnoci zalezli do spacáků.
Já, jak jsem byl zvyklý, jsem ještě vyndal knížku a v té zimě jsem si před spaním začal číst.
Po chvíli jsem si všiml, že na mě všichni nechápavě civí.

No, jak jsem psal, já nikdy zrovna tramp nebyl, ale podle jejich pohledu jsem tohle asi vážně už přehnal.
Tak jsem zhasnul a šel spát.