Zimní silvestr jsme trávili v domě Diegových rodičů v Holanech, kousek za návsí.

Sraz býval postupně, jak kdo přijel a byly vysílány pravidelné spojky do Hospody k Placákovi, které kontrolovaly, jestli tam Placák nenalévá někoho, kdo by měl být s námi.

Příjezd

Na prvního zimního silvestra jsem dorazil 30.12 nějak k večeru a usadil se u Placáka. Po nějaké chvíli dorazila spojka v podobě Chřestýše a nějaké tmavovlasé macandy, která mě svou velikostí poprsí minimálně E okamžitě zaujala. (Morbidova stupnice velikosti poprsí: A — angrešt, B — broskev, C — citron, D — dýně, E — eště větší, F — fujtablovky)
Chřestýš objednal piva a seznámil mě. Byla to Špína. Holka, která kdysi (snad ještě před vojnou) chodila s Bábou. Ale rozešli se v dobrém a zůstali přáteli. A opravdu to fungovalo, ne jako u některých jiných.
Po krátkém seznámení, vypití tří piv a domluvení kde budu spát (tam co Špína), jsme se vydali do Diegova doupěte.

Dům to nebyl zrovna malý, ale i tak, když se nás sešlo dvacet, byla to docela sranda.

Nejvíce se vegetilo v hlavní místnosti v přízemí, která byla spojena s kuchyní, kde se vždy vařil silvestrovský guláš.

Mimo to bylo možno se ještě přesunout do dvou horních pokojů, ve kterých byl krb.

Zajímavý býval pohled v brzkých ranních hodinách, kdy skoro všude ležel nějaký ten ožralý spacák s hlavou.

Zde již Čára a Miki mlátili do strun, pivo bylo naražené a na stole postávaly opuštěné lahve rumu a ferneta. Takže zábava byla v plném proudu, já se samozřejmě přidal a adoptoval nějakou tu volnou láhev.
Tak to šlo do ranních hodin jako obvykle. Když už začali jednotlivci odpadat, domluvili jsem se všichni, že už je toho dost a jde se spát.
Podle domluvy od Placáka jsem se uvelebil se Špínou na moji celtu, hned dole u stolu. Z jedné strany byl krátký divan, na kterém byl v podivné poloze zmáčknut Chřestíš (divan měl zhruba poloviční délku než on) a z druhé postel, na kterou se natáhl Čára i se svou kytarou.

Po ulehnutí mi došlo, že součástí dohody ohledně spaní je asi i něco více, což mi nebylo sice proti mysli, ale jen horní půlkou těla. Spodní část si po těch pivech a panácích evidentně v klidu odpočívala, jako by se jí to netýkalo. (Prostě, jako tlačit tkaničku před sebou.)

Je pravdou, že nedostatek snahy nemohu ani po letech Špíně vyčítat, a možná by se nakonec setkala i s úspěchem, kdyby se neprobral z kómatu Chřestýš, neposvítil si na nás svým zapalovačem ZIPPO a nezeptal se:
“Hledáš Špíno něco?”
Už jsem se nadechoval, že mu řeknu, co to hledá, ale naštěstí mě přerušila a rezolutně prohlásila: “Jo. Ponožku.”
Chřestýše to uklidnilo a oddal se zase snění a my to také vzdali a šli radši spát.

Vzhledem k tomu, že k ničemu nedošlo, vůbec nechápu Bábovu ranní netaktní otázku:
“Morbide, nemáš ho špinavýho?”

Silvestr

Celý silvestrovský den jsme trávili v družné zábavě u jednoho stolu (ten pod kterým jsme spali se Špínou). Jen Diego se každé dvě hodiny oblékl do kabátu a na chvíli se ztratil. Když se to stalo asi potřetí, tak už mi to nedalo a zeptal jsem se kam že to chodí. Bohužel moji tajnou naději, že má někde venku schovanou flašku slivovice, vyvrátil tím, že musí každé dvě hodiny nastartovat svého opela, protože jinak by ho už nenahodil. No nic, v tom jsem mu odmítl pomáhat a dál se věnoval své nové kamarádce, třílitrové lahvi fernetu.

Když se blížila půlnoc, bylo na čase ukázat Holanům zač je toho Silvestr. A tak jsme se oblékli (i v zimě jsem nosil svůj australák a hnědé kanady po tátovi) a vyrazili směr zamrzlý rybník.
Zimní ohňostroj si nic nezadal s tím letním, až jsem měl chvílemi pocit, že se musí ten led prolomit. Nikoli, vydržel.

A to dokonce i to, že Diego, v rámci udržení tepelné pohody motoru, dorazil na led se svým oplem, se kterým vykroužil několik šišatých osmiček. Cestou zpátky jsme ještě vymysleli zajímavé zpestření silvestra místním obyvatelům, tím, že jsme bouchací sirky házeli do popelnic u domů, zvuk, který se ozval, byl drobet zesílen a otevření víka popelnice nám způsobovalo záchvaty smíchu (uznávám že je to dětinské, ale zkuste být po litru ferneta jiní). Také jsme ještě na tom ledu přišli na to, že když hodíte bouchací sirku do prázdné lahve od bohemky, tak ji to roztrhne (tohle děti doma nezkoušejte, vlastně nic z toho co zde čtete, proto to píši, aby to už nemusel nikdo nikdy znovu zkoušet).

Po návratu do doupěte jsme se odstrojili ze zimní výbavy a začali pokračovat v oslavě. Já s částí odborné veřejnosti vegetil v přízemí a Bába s dalšími se přesunuli do patra. Po nějaké době přišla Bábovka s tím, že jejímu bratříčkovi je asi špatně a že asi bude blinkat. Za chvíli přišla znovu s tím, že ano, že bratříček blinkal a to do krbu, který tím uhasil. Vzala kýbl a hadr a šla to po něm uklízet. Bylo mi jí líto, ale zase ne tolik, abych jí s tím šel pomoci.
Bába prý po tom, co se narovnal od právě uhašeného krbu, si utřel rukávem ústa a prohlásil:
“Tvojí bábě je blbě.”
To nemohu potvrdit, páč jsem u toho nebyl, ale bylo by mu to podobný.

Ty rána

Ta rána si nepamatuji a není divu. Silvestr skončil, my si lízali rány a prováděli dezinfekci útrob čistým alkoholem, rumem, fernetem anebo tím, z čeho se sloupla etiketa. Postupně jsme odjížděli a kdo se zdržel uklízel.

Já se obvykle velmi snažil, abych se nezdržel a tak jsem býval mezi prvními, kteří odjeli.
No nic, však nás čekal nový rok plný skopičin.