Dlouho jsem přemýšlel, jestli tuto kapitolu zařadit, či nikoli. Nakonec zvítězilo mé přesvědčení, že život se má brát tak jak jde. Pokud chcete jen veselé čtení, tak to klidně přeskočte.

Bylo to také to první léto, kdy jsme trávili veškeré víkendy na koupališti ve Všemilech. Tuto sobotu jsme tam také byli a to ve větší než malé bandě.

Ráno, když jsme se vlekli po páteční pitce do knajpy k Pedrákovi na snídani (litr piva a dost), jsem tam uviděl zajímavou figuru, která na nás halekala už z dálky. Já ho tehdy viděl poprvé, ale Bába, Želva, Diego a i ostatní určitě ne.
Vypadalo to dost zajímavě, vytáhlá figura v černožluté přiléhavé cyklistické kombinéze, která ukazovala i to kdo je jaký chlap, s cyklistickou přilbou na hlavě zalamoval palce s vandráky v zelených maskáčích a kanadách.
Bába nás seznámil, byl to nějaký Honza Lívanec, který si jen tak po ránu vyjel na kole do Jetřichovic a Hřenska. Poseděl s námi na snídani a zůstal tam i po tom, když my jsme vyrazili na nějaký výlet (vzhledem k tomu, že jsem se přidal také, tak to musel být nějaký krátký výlet po rovině).

Když jsme odpoledne kolem třetí dorazili zpátky do knajpy, vypadalo to jako by na ni sedl černý mrak. Pedrák na naše zvolání: “Kde jsou ti zmrdi” nereagoval a jen se zamračením nám sdělil, že Honza když jel od tam dolu do Jetřichovic to strhl před autem a je v Děčíně v nemocnici s rozbitou lebkou.

Přesto, že jsem ho viděl ten den poprvé tak ve mě hrklo. Víte ve dvaceti si často myslíte, že jste nesmrtelní a každý důkaz, že tomu tak není vás vykolejí.
Potichu jsme si sedli ke stolu a usrkávali pivo. Za další hodinu, šel Pedrák volat do nemocnice (tehdy ještě nebyly mobilní telefony a signál v každé vesnici, jak je tomu dnes).
Když se vrátil, nic neřekl, postavil před každého panáka, nalil do něj Beama a řekl:
“Dneska je to na mě.”

Všem nám bylo jasné co se stalo, ale nikdo neměl odvahu to říci.

Až Bába prohlásil:
“Tak, a je po Lívancovi.”
Pak jsme si připili.

S Pedrákem se vídám dodnes, ale to co tehdy řekl: “To je na mě.”, jsem od něj již nikdy neslyšel.
Po nějaké době vyrobil Diego se Želvou dřevěný kříž na který vypálili “Honza Lívanec” a ten dali k tomu stromu, do kterého tenkrát vrazil.
Pokud pojedete do Jetřichovic přes Všemily, tak se schválně koukejte když budete sjíždět z kopečka do aleje, tak v první zatáčce, když už nad sebou skoro vidíte hotel Belevue, někde tam mezi stromy je ten kříž dodnes. Ano je už oprýskaný a jméno možná nečitelné, aby také ne, je to přeci jen již dvacet let.