Babsona jsem poznal v hospodě Latrína v Děčíně koncem roku 1994. Byl to rok, který jsem strávil v Litoměřických kasárnách, kde jsem plnil svou občanskou otrockou povinnost, tzv. základní vojenskou službu.
Jelikož jsem měl poměrně dost vycházek a jelikož nebylo daleko z Litoměřic do Děčína, trávil jsem vycházky na Latríně (moje máma nadávala, jak jsou na nás na vojně zlí, že nás nepouští z kasáren a že jsem se už dva měsíce neukázal doma).
Takže několikrát týdně jsem hned po odpoledním nástupu seběhl z kasáren kousek dolu na autobusové nádraží, odkud odjížděl autobus do Ústí a od tam pak vlakem do Děčína, v pět jsem už obvykle v uniformě seděl u žejdlíku.

A právě tehdy zde posedával kulaťoučký blonďák v mým věku, který mi připomínal Švejka. Netrvalo dlouho a dali jsme se do řeči. Dozvěděl jsem se, že on dosloužil před půl rokem a že zrovna hledá práci (hledal ji tam skoro denně a furt tam žádná nebyla, já ji tam později také nenacházel).

Takže brzy došlo na vyprávění toho, co jsme dělali před vojnou a přišli jsme na to, že naší oblíbenou činností byly výlety do okolní přírody (kdo nezná České Švýcarsko nepochopí) a že Bába bývá často ve Všemilech. A když jsem tam prý nebyl tak jsem houby tramp. Doslova: “Tvoje bába je tramp.”

Takže není divu že jsme hned na jaře vyrazili směr Všemily (vojenskou službu jsem ukončil 8.1. 1995, přičemž ostatní už na vánoce, jen já jsem byl u velitele tak oblíben, že jsem nasluhoval).

Sraz jsme měli u autobusu a Bába na mě koukal trochu vyjeveně (já nikdy nebyl moc vandrák nebo tramp jak se tehdy odborně říkalo). Moje oblečení sestávalo z bílého plstěného klobouku s kratší střechou, tzv. australáku, flanelové košile s vyhrnutými rukávy, starých džín o několik centimetrů širších než by měly být (což při mé nadváze vypadalo velmi podivně), zavěšených na vojenských kšandách a starých hnědých kanadách po mém tátovi. A asi nejvíce s Bábovou vzorně sbalenou usárnou kontrastoval můj batoh s kovovou kostrou, který moje babička používala několik posledních let na brambory. Vypadal jsem spíš jak nádeník z australského ranče než pravý český tramp. A to mi vlastně zůstalo navždy. Nikdy jsem na rameni nenosil znak nějaké osady a nikdy jsem nepochopil, proč si u slavnostního ohně nemůžu otevřít lahváče sekyrkou.

Do Všemil jsme dorazili pozdě odpoledne a vydali se od zastávky (poslední před Jetřichovicemi) dolů z kopečka na místní koupaliště, kde prý je to nejlepší trampský místo široko daleko, což se později potvrdilo, protože nikde jinde jsem nikdy neviděl větší koncentraci trampů na metr čtvereční. Když jsme přešli přes brod Kamenice stáli jsme u koupaliště a kempu. Bába familiérně zamával pánovi vykukujícímu z kasy koupaliště (jmenoval se Tůma a měli s manželkou ve správě koupaliště a kemp) a vyrazili jsme kolem bazénu ke knajpě, která už touto dobou docela slušně bzučela.

Jestli Bába něco uměl, tak vstoupit. Skutečně byl vždy nepřehlédnutelnou figurou. To se mu zadařilo i zde.

Rozrazil dveře, přehlédl lokál a na hospodského zařval: “Pedráku, kde jsou ty zmrdi?!”
Lokál ztichl a čekal co Pedrák (člověk s plnovousem a tetováním, připomínající trestance) udělá.
K údivu zmlklého osazenstva i mému zařval v odpověď: “Už se na tom pracuje Bábo!!”
Na to vyndal tři panáky a nalil je Jimem Beamem.

Aby bylo jasno, nebyli to poslední zmrdi ten večer ani víkend.

A jak to prý vzniklo?

Údajně byl prý Babson kdysi s někým domluvený, že se tam sejdou. Ti dotyční stále nejeli a tak si vždy jen povzdychl “Kde jsou ti zmrdi?”, no a Pedrák jako správný výčepní to vylepšil tím, že po každém vzdychnutí nalil sobě a Bábovi panáka Beama.
Nevím jestli se někoho tehdy dočkal či nikoli, ale tuto hlášku jsme pak používali všichni.